Jak jsme se, my starší hoši, zase po roce sešli, abychom si/se na Kvíčalce užili.
Stejně jako celý rok 2020 bylo pětadvacáté setkání Železného kruhu v mnoha ohledech zvláštní. Ještě doslova pár týdnů před srazovým víkendem jsme diskutovali, zda letos vůbec, či v jaké podobě se sejít. Názory se samozřejmě lišily. Stále platila „proticovidová opatření“ a nikdo z nás nežije ve vzduchoprázdnu, každý má rodinu, zaměstnání a další závazky. Nakonec se situace přeci jen trochu uvolnila, a tak převládl názor, že letošní Železný kruh bude mít formu jednodenní vycházky na Kvíčalku s převažujícím pobytem v přírodě a poctivým dodržováním hygienických zásad (zejména dezinfence :-).
Netradičně jsme se proto „U plynu“ sešli až v soboru 28. listopadu 2020 v osm hodin. Nakonec nás bylo devět – Aladin, Milan, Boob, Vlastík, Zdenek, Pavel, Mirek, Martin a Jessie. Martina, který nás bohužel přišel jen pozdravit na sraz, po poledni „nahradil“ kamioňák Pepa. Čičák se letos omluvil pro krátkost akce a neúměrnou vzdálenost. Že letos bude leccos jinak, signalizovalo už to, že mi hned dvakrát ještě na srazu spadl na zem můj věrný foťák. Ještě že je, jak pohotově glosoval Aladin, naštěstí vodotěsný :-). Cestu na Kvíčalku, kterou normálně vždycky šlapeme po tmě, jsme si tentokrát užili za světla. Poměrně záhy přišly ke slovu v zájmu dezinfekce i štamprlky, v duchu „opatření“ barevně rozlišené, aby se nepletly. V nejvyšším místě hřebenu dokonce leželo trochu sněhu, dle Pavla „skoro po kolena“, což ihned názorně demonstroval. Na chatě už nás čekal auto-mobilní Zdenek, kterému se podařilo bez problémů roztopit nová kamna a komín. To se hodilo, protože byl nejvyšší čas na nějakou tu svačinku, na ŽK tedy tradiční vaječnou specialitu. Při prohlídce donesených potravin bylo konstatováno, že největší vejce mám já, což vzbudilo veselí, doteď nevím proč :-). Další výbuch smíchu způsobilo Mírovo přiznání, že poprvé za víc jak dvacet let přišel na Kvíčalku „v hlavním pelotonu“ a tudíž také poprvé ochutnává železněkružní „vaječinu“ (oni se ti „mlaďoši“ vždycky po cestě někde zakecají… a kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, že).
Milan nás opět překvapil textilním dárkem, kterým tentokrát byl stylový nákrčník-tunel s natištěnou mapou okolí Kvíčalky. To už hořelo i v udírně, kde visel bůček, klobásky a sýr… no radost pohledět. Letošní premiéru měla také příprava nezbytného kafíčka na zevnitř hořícím špalku (kupodivu voda zavřela docela rychle). Všeobecné rozpoložení vybízelo k tomu, aby „rejža“ seznámil herce se scénářem a provedením letošního natáčení. Lidu hereckému prezentovaným ústředním motivem bylo cimrmanovské „aby se herci alespoň jednou za čas dosyta najedli a napili“, přičemž byl předpoklad, že za těchto podmínek půjdou role „nadračku“ 🙂 Ideovým pozadím ale samozřejmě bylo to, že „covidový rok“ 2020 nás přiměl k úvaze o základních chlapských životních hodnotách v nejisté době, tedy o bezva partě, dobrém jídle a ještě lepším pití. Přemýšlivý song Palečka a Janíka „Na věky tu přeci nejsi“ se pak jako základ klipu přímo nabízel. No ale abych úplně nekecal – co za umění chcete natočit během pár hodin mezi jídlem, pitím a zábavou, při nejisté účasti, počasí a covidové hrozbě? Takže popravdě tak trochu z nouze cnost, za kterou „Oskar“ určitě nebude, ale hlavně že se vůbec natáčelo a že jsme se u toho jako vždy pobavili.
Natáčení probíhalo poměrně hladce, za ta léta (13. video) už všichni vědí, co a jak. Menším problémem snad bylo jen málo času (celý ŽK se vším všudy se scvrknul do pár hodin) a pak paradoxně všeobecné veselí, neb snad v každé druhé scéně se popíjelo a na ŽK zásadně točíme vše „naostro“ a málokdy na „první dobrou“ :-). A tak jsem při následném střihu videa sám pro sebe učinil následující závěry: 1) herci by před a při natáčení neměli pít alkohol, 2) režisér-kameraman by taky neměl pít, 3) „klapka“ by už vůbec neměl pít, 4) střihač naopak pít musí, jinak to nedá :-))) V ženské roli „múzy“ chybějícího Čičáka nahradil Pavel (a tradiční blond-paruku tmavá), zdravotní sestřičku si zahrál Milan, „protože má permanentně oholené nohy“ (škoda, že v záběru nakonec nebyly vůbec vidět :-). Jelikož kolem účastníků nebezpečně poletovaly covidové viry (naštěstí jen papírové), došlo na hromadnou vakcinaci poctivou kořalkou, Pepa naprosto věrohodně zahrál „moravského celníka“… no prostě to musíte vidět (odkaz na video dole).
A najednou byla tma. Po bohatýrské večeři a posledních historkách „menší půlka“ účastníků spořádaně odešla domů. Pětice statečných zůstala přes noc do rána, někdo to všechno musel dojíst, dopít a hlavně uklidit 🙂 Měli být tací, kteří v zajmu bezpečnosti a dobrodružství dobrovolně přespali venku (klobouk dolu). Tento článek píši se čtrnáctidenním odstupem, takže lze říci, že po zdravotní stránce vše dobře dopadlo a covid-19 se pro tentokrát proti poctivé moravské slivovici neprosadil. Věřme společně, že příští rok se vše postupně vrátí do normálních kolejí a koncem listopadu bude moci bez problémů zase zaznít „Tak v pátek večer U plynu!“
Jessie
Původní komentáře:
ŽK
Kluci, krásný. A říká můj choť – hanba vystřízlivět, na věky tu přeci nejsi, tak proto je třeba se takhle scházet a užívat si těchto krásných přátelských chvilek. Moc pěkný. Dík E+K.
(Eva, 13. 12. 2020, 19:22)