V sobotu 21. září 2024 byla na Kvíčalce zbourána dřevěná jídelna, která tu stála, táborníkům sloužila a společně s kuchyní vytvářela charakteristickou scenérii čtyřicet dva let. Byl jsem společně s dalšími vrstevníky u toho, když se stavěla, proto si dovolím pár vzpomínek. Určitě si je za léta věrné služby zaslouží.
Lidská paměť je pomíjivá, proto jsem si vzal na pomoc svoji tehdejší kroniku a rodinný fotoarchiv. Docela mě překvapilo, že zas tak moc „zdrojů“ o tak významném kvíčalovském díle jsem nenašel. Pokud jde o zápisy, očividně se mi tenkrát asi zdálo zbytečné psát o něčem tak normálním jako o práci, které bylo v „budovatelském období“ kolem roku 1980 na Kvíčalce opravdu víc než dost. A také samozřejmě v nějakých sedmnácti, osmmácti letech má člověk většinou jiné zájmy, než pečlivě dokumentovat stavební práce, že. Pokud jde o fotodokumentaci, tak bych hlavně mladším čtenářům připomněl, že se tehdy ještě fotilo na klasický film, což bylo včetně následného rozmnožování papírových fotografií poměrně nákladné a hlavně časově náročné. Takže se fotilo úsporně jen to opravdu podstatné, ne jako dnes stovka/stovky „mobilních“ snímků z jedné půldenní akce ;-).
Předchůdcem kvíčalovské jídelny, o které je řeč, byl v sedmdesátých letech provizorní celtový přístřešek na dřevěné konstrukci. Byla to sice střecha nad hlavou, ale o nějakém komfortu nemohla být řeč. Celty už měly něco za sebou, při silných deštích dovnitř zatékalo a ochrana před větrem byla minimální. Proto se koncem sedmdesátek, možná i pod vlivem propršeného tábora 1978 objevily úvahy o bytelnější stavbě.
Někdy v roce 1980 přinesl tehdejší táborový vedoucí a správce Kvíčalky Laďa Weissar st. na „schůzi“ (tehdejší střediskovou radu) první plány. Společně se zásadní rekonstrukcí stávající kuchyně (původně podstatně menší) měla vzniknout „sesterská“, v obdobném stylu postavená jídelna. Tehdy nebylo od plánů k realizaci daleko a co jen trochu šlo, řešilo se svépomocí. Proto už na přelomu let 1980/81 bylo po dohodě s tehdejším lesníkem Jiřím Šmerákem, po svém předchůdci přezdívaném Cibulka, v rámci brigád káceno a připravováno dříví na kůly a trámy, i menší kulatina na pobití stěn. V zápise z víkendového pobytu naší tehdejší party jsem ve své kronice („cancáku“) našel tento stručný úryvek:
… na Kvíčalku přijel Franta… a nasadil nás coby arbeitskommando do lesa na kácení sucharů. Protože je potřebujeme na kůly do nové kuchyně, mákli jsme. (28. února 1981)
Pozn.: Frantou se myslí František Slánský, tehdejší vedoucí skupiny (odpovídá nynějšímu vedoucímu střediska).
Na jaře 1981 se začalo s přestavbou kuchyně. No přestavbou – byla to spíš úplně nová stavba na původním místě. Přední část už v podstatě odpovídala tomu, jak kuchyň známe dnes, ale „zadní trakt“ byl menší, rozšiřoval se později. Na letním táboře 1981 už kuchyň normálně fungovala, samozřejmě různé dodělávky se protáhly tuším ještě do příštího roku.
Ještě jednou bych si zde dovolil „vypíchnout“ zásluhy „starého Ladi“, který stavbu řídil a společně s dalšími dospělými vedoucími sháněl potřebný materiál doslova „kde se dalo“ (a nejlépe zadarmo :-). Pracovních sil bylo tenkrát dost, na stavbě se podle schopností podíleli všichni, od náctiletých až po dospělé, kluci i holky.
1981, práce na střeše kuchyně (Vladimír Weissar st. uprostřed, vpravo František Slánský), nová kamna v kuchyni
Na jaře 1982 byla zahájena stavba jídelny. Hrubá stavba s důrazem na zastřešení vznikla na sérii květnových brigád, obití a další „detaily“ se dokončovaly na letním táboře a později. Moje tehdejší kronika k tomu říká následující:
Nejdůležitějším úkolem je teď postavit na Kvíčalce novou dřevěnou jídelnu, která by nahradila dosavadní celtovou.
A na tom jsme taky pracovali. Vytýčili jsme stavbu a zasadili hlavní kůly nosné konstrukce. (8. května 1982)V sobotu byla brigáda, pokračovalo se na stavbě jídelny. Pořádně jsme „pohli“ se střechou. (22. května 1982)
Někdy od let 1982/83 tak existoval charakteristický, nezaměnitelný pohled na kuchyň a jídelnu zespodu od táboráku, zachycený v různých podobách snad na stovkách fotografií z Kvíčalky, včetně těch z letošních letních táborů 2024.
Zmiňovaný pohled je už pár dní minulostí, na místě jídelny je prázdné prostranství. Nechci polemizovat s rozhodnutím starou stavbu zbourat. Je jasné, že pokrok nezastavíš, nároky stoupají a zub času si na dřevostavbách vybírá svou daň. Věřím plánu, že do roka bude stát jídelna nová, útulnější, bezpečnější. Několika generacím Kvíčaláků ale zůstanou vzpomínky na tu starou, na tu „jejich“ jídelnu. Pro nás, co jsme ji kdysi stavěli nebo pro ty, kteří ji následně léta opravovali a zvelebovali, to určitě nebyla jen hromada dříví, plechů a lepenky.
Léta sloužila táborníkům nejen jako jídelna, ale i jako útočiště před nepohodou a třeba i jako provizorní noclehárna. A samozřejmě také jako kvíčalovské „kulturní centrum“. Kdyby tak mohla vyprávět, co všechno viděla a slyšela. Kolik se zde odehrálo nejrůznějších soutěží, vystoupení, koncertů, scének, … které si nijak nezadaly se svými vzory a dost možná byly často i zábavnější než jejich originální předlohy. Kolik zde zaznělo vtipů, hlášek a sázek o všechno možné, ale i zásadních rozhovorů a debat. Kolik si toho jídelna společně s kuchyní vyslechla v časech, kdy se názory nemohly říkat moc nahlas, i v těch, kdy nahlas mluvili i ti, co žádné názory neměli. A kolik z těch, co zde s námi seděli za jedním stolem, už bohužel není mezi námi…
„Nechte staré, aby odešlo, a nové, aby přišlo.“
Nové kvíčalovské jídelně i jejím budoucím uživatelům bych přál, aby zde z toho lepšího zažili aspoň tolik, co my jsme zažili v té staré.
Jessie
Další fotografie a související články:
Za všechny faktické připomínky a vlastní (nejlépe veselé) vzpomínky přidané v komentářích předem díky.