Dědeček Jessie

Tak nám do rodinného klanu přibyl nový přírůstek, další pokolení. Je to něco přes rok, co jsem se v článku o tatínkovi nevěsty zmínil, že bych se nebránil stát se už také dědečkem. A je to tu! Jak známo, osobní údaje, včetně váhy a míry, na internet nepatří, tak se spokojím s konstatováním „kluk jak buk“. A zatímco si novopečená babička pobrukuje písničky o Jakubovi, Kubovi, Kubíkovi, Kubíčkovi…, moje mysl neklidná těká nad štamprlkou „na zdraví“ k úvahám, co nám z něho asi vyroste, jaký život ho čeká. A to je okamžik, kdy u písničky skončím i já, protože jinou lepší na toto téma prostě neznám a vždycky se mi líbila.

Kdo ví, co bude pak

(Jaroslav Samson Lenk, Máci)

Kdo ví, co bude pak, až otevře prvně oči,
kdo ví, co bude pak, až otevře je víc,
zda najde cestu svou nebo cizí, dlážděnou,
a v davu půjde si či v čele procesí.

Hmm, tady by to mělo být jasné, jaképak cizí cesty. Vždyť sám náčelník – zakladatel přeci říká „Život i člun řiď sobě sám.“ A já dodávám, že v houfu chodí ovce, ti s myšlenkou bývají v čele 🙂

Kdo ví, co bude pak, zda podrží si ideály,
kdo ví, co bude pak, zda si je udrží,
co bude vlastně zač – zbabělec nebo rváč,
chladný jako sníh či hořet jako vích.

No v rodině máme spíš asi ten vích alias věchet. A když si k tomu přidám oblíbené „prapor musí vlát hrdě a vysoko“, věřím, že správné ideály si najde a určitě i udrží. Rváč být nemusí, postačí „za svou pravdou stát“ 😉

Kdo ví, co bude pak, až hlavou vrazí prvně do zdi,
kdo ví, co bude pak, zda si ji narazí,
zda se jen otřese, anebo ohne se,
zda nebude se bát si vždycky za svým stát.

Tak tady to doufám bude jasné. Zde se přímo nabízí jiný písňový text „já nejsem z těch, co po první ráně nevstanou“ (Nezmaři: Písek) nebo moje vlastní „poražený jsem, až když to uznám já a ne, když si to někdo myslí“, howgh 🙂

Kdo ví, co bude pak, zdali ho lež neudolá,
kdo ví, co bude pak, jestli ho nesrazí,
bude mít zelenou, či klesne v kolenou,
a zdali bude svět za pětadvacet let.

Jsa bytostný optimista, o tohle se nebojím. Snad jen, aby mi pánbů dopřál dostatek let při dobrém zdraví a zdravém rozumu, abych byl při tom a viděl, jak z nové ratolesti roste pevný a silný strom 🙂

Kdo ví, co bude pak, zdali taky ptát se bude,
kdo ví, co bude pak, jestli se bude ptát,
zda ještě čekat vlak, anebo jít jen tak,
ať slunce nebo mrak, kdo ví, co bude pak.

Věřím, že se bude ptát a bude se ptát hodně. Vždyť jen ten, kdo se ptá, dostává odpovědi. A kdo si je dokáže správně „přebrat“, své místo v životě si najde.

Jsme teprve na začátku cesty. Už ale vidím, jak (až zdárně překonáme prvotní „kočárkovou“ etapu) vyroste jednoho krásného dne uprostřed našeho obýváku „bunkr“, nad ním na násadě od smetáku hrdě zavlaje vlajka a zevnitř se ozve dvojhlasé „Všichni muži k dělům!“

Kubíku, hodně štěstí v životě, pevné zdraví, ať tě provází síla. V bolesti ses zrodil, ale rodičům dělej jen radost!

šťastný dědeček Jessie

PS. Přestávám filozofovat a vracím se k zásadní, nově nabyté povinnosti, totiž prvního vnoučka řádně zapít 🙂