S Hrošíky po řece Moravě od Bohdíkova až za Litovel 18.- 21. června 2009.
Pro letošní hroší předprázdninovou velkou vodu byla vybrána řeka Morava. V porovnání s předchozími celotýdenními podniky se může čtyřdenní akce nedaleko od domova jevit jako poněkud komornější a asi proto občas padal termín „malá velká voda“. Ale má tam to „malá“ opodstatnění, když se v průměru účastnilo asi třicet lidí na patnácti lodích a po řece jsme urazili skoro 70 km? Jako vždy asi záleží na měřítku a úhlu pohledu 🙂
čtvrtek 18. června 2009, Bohdíkov – Postřelmov, 21 km
Ráno jde vše podle plánu. Sraz v půl deváté v Zábřehu na nádraží, přeložení bagáže, zaparkování aut, nafasování triček s logem atd. atd. Přemístění do Bohdíkova zpestřeno vlakovou výlukou a z ní vyplývající autobusovou vložkou. Počet účastníku přesunu námi i průvodčím zhruba odhadnut (kdo k nám ještě patří a kdo už ne, bylo sporné). Lodě čekaly u mostu v Bohdíkově (321 ř.km). Pokus o skupinové foto před vyplutím zabral téměř tolik času jako celá předchozí materiálně-organizační příprava osádek. Snad s ohledem na nádherné slunečné počasí byli někteří jedinci mokří ještě před nástupem do lodí, nebo krátce po něm. Výrazný podíl na zvýšené vlhkosti měl již tradičně Srnka.
Po jedenácté konečně odrážíme a už za pár minut je tu první jez (Bohdíkov). Neklade výrazný odpor. Mnohem drsnější je kamenitý jez v Alojzově, v jehož „korytě“ se otrlé a dobrodružné povahy náležitě vyřádily (viz Jarča na fotce). Vody v řece je v této části toku sice „tak akorát“, ale teče svižně. Jezy se střídají téměř ve strojovém tempu: Ruda nad Moravou (přenášíme), Bartoňov (odvážlivci zkoušejí vpravo „uličkou pravdy“), Olšany (přenáší se), Chromeč (nejel se)… sem tam nějaký ten stupeň, peřejka, nespočet zákrutů meandrujícího toku… Posádky se v tomto úseku určitě nenudí. Že se dá „zakopnout“ o vodu si zde vyzkoušely Pavlínka s Mirďou, když přetáčejí jednu z ostřejších zatáček a stojatá voda za okrajem proudnice jim vystavuje poukázku na osvěžující koupel. Ale určitě je to dobrá škola, každá zkušenost přece dobrá.
Křivolaké „zelené tunely“ nás přivádějí ke Kulíkovu splavu, a to už je kousek k Habermannovu mlýnu a restauraci Habermannova vila. Hurá bude jídlo! No bude, ale otázka je kdy. Třicet hladových a žíznivých vodáků téměř paralyzuje obsluhu a poslední nešťastníci (my samozřejmě mezi nimi) se dostávají k jídlu bezmála po dvou hodinách! To bychom si v asi jen 4 km vzdáleném cíli stihli uvařit i rychleji, ach jo. S plným břichem a pokročilou hodinou je těch pár zbývajících kilometrů jaksi delších. Na soutoku s Desnou si navíc naše děvčata nechtěně vyzkoušela, co s lodí udělá silný proud zboku, takže jsme docela rádi, když někdy okolo půl osmé přistáváme u pískárny za Postřelmovem (300 ř.km). Postavit stany a rychle se trochu „zvetit“, neb na sympatickém tábořišti se schyluje k první večerní párty. Přijeli Loudíci, parta z Réca (pro neinformované – z Rájce u Zábřeha 🙂 ) včetně Pléška s nohou v sádře … co dodat, než že tábořiště žilo dlouho do noci.
pátek 19. června 2009, Postřelmov – Háj, 17 km
Předpověď i pohled na oblohu dávají tušit, že dnes nás celodenní slunečná pohoda nečeká. Zatím ale sluníčko ještě vykukuje a vodácké ráno, ta směsice ospalé nečinnosti a horečnatého úsilí, se jako obvykle protahuje až k půl jedenácté. Honza alias Ešus odpovědně přivazuje na místo háčka nedopitou bečku piva. Už druhý den poveze drahocenný náklad. Včera to byla Ilča s osmiměsíčním vodáčkem-plůdkem, trpělivě čekajícím v maminčině bříšku na první chybu posádky (naštěstí samozřejmě marně, neb Ešus je osoba zodpovědná 🙂 ).
První dnešní úsek má cíl v nedaleké Leštině. Ne že by to zase bylo až tak dlouho, co jsme naposledy jedli, ale znalci hlásí, že nenaobědvat se ve stylové restauraci „U Keprtů“, když už jedeme okolo, by byl hřích. Vychází to přesně – jednak pověst opravdu nelhala, jednak s příchodem do hostince začíná pršet. Není tedy kam spěchat. Prostředí útulné, jídlo dobré, obsluha pohotová… proti včerejšku úplný ráj. Avšak i útulno má dle názoru některých své meze, takže se rozdělujeme do skupin.
Naše skupinka ještě chvíli vyvádí z míry obsluhu místní leštinské ruční pekárny, aby pak oděna v pláštěnky pokračovala v plavbě. Déšť není naštěstí ani nadmíru vydatný, ani příliš vytrvalý. V půl čtvrté doplouváme k jezu v Lukavici. Po krátké debatě, kterým ramenem dál, přenášíme a pokračujeme vlevo. Na nečekaně se zjevivší přítok zprava hledíme s Lenkou tak nevěřícně, až se v něm málem cvakneme! Marná sláva, vodák musí být furt ve střehu 🙂 Potom už bez zvláštních příhod doplouváme k vysokému a škaredému jezu Třeština-Háj, kde delší dobu v dešti čekáme na skupinu B. Dopíjení bečky u mostu v Leštině se protáhlo a největším obětavcům dalo docela zabrat. Např. Fanóš s Kódlem si úsek Leština – Háj ozvláštnili několika neplánovanými ponory. Údaje o jejich počtu se lišily dle vypravěče, nejčastěji se hovořilo o 6-8 cvaknutích 🙂 Konečně jsme pohromadě a dle instrukcí plujeme náhonem k elektrárně.
O kousek dál rozbíjíme tábor na louce pod vilou Háj (cca 283 ř.km). Deštík nás vyslyšel a dal nám šanci postavit stany relativně za sucha. Jen co ale tábor stojí, přichází pěkná průtrž. Co za těchto okolností s načatým večerem? Naštěstí se přes správné páky podaří obměkčit personál restaurace, aby posunul nesmyslnou zavíračku v osm až na půlnoc, a tak je kam zajít a u nějakého toho grogu apod. v suchu posedět a zamuzicírovat. Jasnou jedničkou programu je hroší multisong „Máme doma starou kánoj“, kde se mezi vícehlasy výrazně prosadil nekompromisním sólem Kódl (jak se lze přesvědčit z pohotové video nahrávky). Jen na avizovaný seznamovací večírek opět nedošlo, ani druhý večer na něj nějak nezbyl čas 🙂
sobota 20. června 2009, Háj – Litovel, 20 km
Sobotní ráno je pošmourné, ale neprší. Po obvyklých ranních procedurách přetahujeme lodi za elektrárnu a už před jedenáctou jsme na vodě náhonu. Asi po kilometru připlouváme k stupňovitému jezu Třeština, který přenášíme. Další překážkou je po pár kilometrech na soutoku s Mírovkou stupeň Mohelnice (Stavenice), který koníčkujeme. Kamenité pole pod ním rozveseluje naše děvčata. Prý si ho, když o něm byla ráno řeč, představovala jako hromadu štěrku 🙂 Konečně jetelný je jez Moravičany u soutoku s Třebůvkou, na který si troufly a bezpečně sjely i Pavlínka s Mirďou.
Za Mohelnicí už začíná Litovelské Pomoraví a na charakteru řeky je to znát. Vysoké listnaté stromy po obou březích, občas nějaký i ve vodě. Majestátní klid přírodního zeleného chrámu. Přenášíme vysoký jez Nové Mlýny a chvíli před druhou hodinou zastavujeme na oběd v Rybářské baště. Ani zde není výdej stravy nikterak závratně rychlý, ale už si na to pomalu zvykáme 🙂 Okolo půl páté pokračujeme dál. Vodáckou atrakcí dne je jez Templ, který někteří nenasytové jedou i dvakrát. Vzhledem k proudu ve šlajsně a vlnám a kamení pod ní je úspěšnost asi tak půl na půl. Zbývající kilometry k Litovli pokračuje romantické Pomoraví. Na kole jsme to tu projížděli v květnu (Chrám přátelství, Obelisk,…), ale z vody to vypadá zase trochu jinak. Za zmínku určitě stojí neuvěřitelné porosty jmelí na mohutných stromech. Na okraji Litovle přenášíme jez a vydáváme se ramenem vpravo k loděnici (cca 263 ř.km), u které je domluveno táboření. Před osmou už stojí stany a ze všech stran voní připravované jídlo. Při tradičním večerním posezení se zpěvy v „zahrádce“ u loděnice konečně dochází na seznamovací večírek. Vzhledem k tomu, že zítra končíme, je už opravdu nejvyšší čas :-).
neděle 21. června 2009, Litovel – Střeň, 10 km
Nedělní ráno je krásně slunečné, ideální to podmínky pro křest nováčků. Ve tři čtvrtě na deset je vše připraveno a jako první předstupuje před tribunál Pavlínka. Po důkladném seznámení se se svými vodáckými hříchy, kvalitou místního bahna i specifickou chutí speciální polévky prolézá uličkou z pádel a kopřiv k vodě. Po plácnutí od vodní žínky je pak skok do řeky téměř vysvobozením. Křest končí douškem rumu, jak žádá vodní mrav. Po Pavlínce následují další a další nováčci, včetně Mirečky. Vše samozřejmě končí vzájemným naházením se do vody. Je krásně, voda teplá, tak proč ne. Pozdvižení okolo křtu vzbudilo zájem místní policie, která věc jistí dvěma kontrolními průjezdy.
Asi v jedenáct vyrážíme na vodu. Nejprve ramenem zpátky k jezu a potom hlavním tokem napříč Litovlí. Vody je zde „na hraně“, za známým svatojánským mostem si i kousek zabrodíme. Za Litovlí pak následuje několik kilometrů chráněnou oblastí – nefalšovanou dolní Moravou. Nesčetné meandry, mělčiny, proplétání se do vody padlými stromy, zrádné proudy, kořeny, klacky, naplaveniny… prostě paráda.
Ač se vůbec nechce, v půl druhé zastavujeme a končíme u silničního mostu Lhota n/M. – Střeň (253,5 ř.km). Chtělo by se jet dál, ale je čas vše pobalit, naložit a myslet na návrat. Před tím samozřejmě ještě poslední vodní hrátky, včetně všeobecného zadostiučinění v podobě vyklopení Srnky 🙂 Taky se dnes ještě pořádně nejedlo – tentokrát to „odnesla“ faktickým vyjedením restaurace U Chytilů ve Střeni. V 17:40 odjíždíme vlakem a po šesté už jsme zase v Zábřehu. Kruh našeho moravského putování se tak uzavřel. Poslední překládka zavazadel, loučení, závěrečný „hroší pokřik“ a jedno za druhým odjíždějí auta směrem k domovům…
Byla to vydařená, pěkná akce. Morava určitě nezklamala. A i když to, alespoň na počátku léta, není žádná peřejnatá divočina, určitě nebyla nudná a každý den ukazovala trochu jinou tvář. Už na vodě jsme si slibovali, že se sem jistě opět někdy podíváme – ostatně máme to málem „přes kopec“, na nějaký ten „výpad“ je to jak dělané. Není tu sice turisticko-průmyslové zázemí třeba vltavského typu, ale to přece zas až tak nevadí, spíš naopak. Na Moravě se sešla dobrá parta. Brát to při tom počtu výčtem nemá valný smysl. Nakonec účast se dá odvodit z fotek, určitě se tam každý někde najde. „Réčáky“ jsme měli tu čest poznat už vloni na Lužnici, letos přibylo třeba kvarteto z Prahy (Tomáš, Martin, Kuba, Petra). A i když „pražáci snad ani nevijó…“, byla s nimi sranda a svezlo se toho po nich dost 🙂 Jsme rádi, že jsme u toho všeho mohli být. Velitelce a jejím věrným dík a chvála. Ať nás voda všechny nosí a zase třeba „někdy někde“!
Jessie
video „Závěrečný hroší pokřik v Zábřehu“, 21. června 2009, 0:43