Proč je v názvu otazník, vysvětlím později, jak s oblibou poslední dobou říká náš kamarád.
V pátek 27. října 2023 jsme se sešli, my kluci, co spolu běžně nechodíme, ale vůbec to nebylo na škodu, protože jsme jedné krve, ty i já, jak by řekl klasik. Podle původního plánu jsme se s Mírou měli setkat v autobuse do Svitav a zde měl na nás čekat Pepa. Ale nakonec nás Pepa vyzvedl autem a do těch Svitav jsme se bočními cestami dostali k autobusu do Litomyšle včas. Doposud vydatně pršelo, a tak poprvé, když jsme seděli v autě, padla hláška: „Už přestává“.
Přesun do Litomyšle proběhl bez vad, a tak zbyl i čas na autokávu na busáku. Podle plánu jsme měli jet do Borku u Budislavi. Pepa, který se toulal o dovolené v Maštalích, navrhl jet až do Proseče a při tom se zmínil o hospodě U Toulovce. Protože stále někdo tvrdil, že přestává, jsme s tímto návrhem souhlasili. Pivko a polévka nám ukrátily čekání na to okno, o kterém psali Norové v předpovědi.
Po půl páté opravdu přestalo, tak jsme si ještě v hospodě koupili koláče na snídaní a vyrazili do lesů. Šli jsme po modré směrem na Vranici, kde jsem viděl možnost přespání pod střechou a ještě jsem věděl o jednom převisu, který byl ale k použití hodně v nouzi, protože byl u cesty. Došli jsme na křižovatku se zelenou a odbočili jsme směrem k Maštalím. Zde měl Pepa zjištěný popis cesty k převisu, kde by to šlo. Jelikož jsem neměl vodu, těsně před vstupem do Maštalí jsme po červené odbočili ke studánce Džberka a oklikou se vrátili k Hrnčířově skále. Zde jsme pak po celkem znatelné pěšině za večerního šera odbočili k převisu, kde jsme měli – podle plánu – přespat. Bylo plno. Asi bychom se vešli, ale jelikož my s Pepou jsme v noci poněkud hluční, tak jsme se nevnucovali. Starší týpek jménem Džin byl naštěstí převisy poněkud posedlý, měl jich v mobilu docela dost a několik nám jich doporučil.
Za skoro úplné tmy jsme se vydali k nejbližšímu, co by mohl být volný. Bylo už skoro sedm večer. Okno se zavřelo a začalo pršet. Díky navigaci jsme převis brzy našli a bylo volno. Pro tři akorát. Míra si preventivně našel ještě jednu skulinku opodál, protože očekával noční řezání dřeva. Něco jsme pojedli a popili a za svitu svíček jsme klábosili asi do jedenácti. Ve volných chvílích jsme zjistili, že v Pepovi roste Jessiemu velká konkurence. Co on dokáže udělat pro dobrou fotku, nám vlastně dokazoval celý víkend – no, nezmiňte se o tom
Noc byla celkem teplá a až na chrápání horem i spodem proběhla v klidu. Ráno jsme nikam nespěchali. Podle plánu jsme měli jít do Vranice a dál po asfaltce k restauraci Polanka, kde měl být oběd. Ale jak už to bývá, plán se měnil. V klidu jsme posnídali, sbalili a uvařili kafčo. Něco po desáté jsme obešli naši skálu a našli podstatně větší převis zvaný Helma, kde nocovala patra kluků. Myslím, že ani my, ani oni jsme o sobě nevěděli, a to jsme k sobě měli max 50 metrů. Dole v údolí se klikatil potok a červená značka. Mezistanicí byl Bor u Skutče. Míru jsem vyslal do Dudychovy jeskyně. Když viděl Pepa šířku štěrbiny, kterou se tam stoupalo, řekl po svém, že se na to může vykašlat.
Po červené jsme došli ke Kolumbovu vejci a Kříži. Se slovy „vracet se nebudeme“ jsme to střihli do údolí, kde jsme po pár stovkách metrů narazili opět na červenou. Poledne se blížilo a my v pravý čas došli k restauraci s ubytováním Polanka. Milá šenkýřka nám nejen vybrala místo v rohu, ale i dovolila vypnout starodávnou lampičku a umožnila nabíjení mobilů a mě dokonce od kolegů sehnala nabíječku na iPhone. Opět pivečka, polívčička a něco dalšího k snědku za stálých úsměvů tří mladých šenkýřek. Pepa se směle zeptal, jestli vaří „turka“, přistrčil číšnici poloprázdnou nádobku s našimi zásobami a požádal o doplnění se slovy: „A zalívat to nemusíte.“
Po vydatném obědě jsme se vydali cestou, opět zcela mimo plán, Dolanským údolím po červené a následně Pivovarskou roklí po žluté. Jak Pepa říkal, paní v mototechně mu tuto trasu vylíčila v superlativech již před jeho prázdninovou výpravou. Tehdy se sem však nedostal. Zpočátku jsme byli zklamaní, že ač jdeme korytem, potok tudy neteče. Skály okolo se však brzy začaly zvedat a rokle zužovat. Kdyby tudy tekla voda, tak s těmi bágly fakt nevím. Potkali jsme rodinku se třemi malými dětmi. Na nejstarším klučinovi, který se nás po pozdravu bezelstně zeptal: „Vy jdete něco ulovit?“, bylo vidět, že rokli opravdu důkladně prozkoumal. Rokle se dělí na dvě ramena. My jsme se dali pravým proti proudu. Rokle až k jejímu začátku byla fakt úúúžasná. Kousek Slovenského ráje hned za humny. Levé rameno nás čeká příště!
Poté, co jsme vylezli na pole, jsme uviděli domy obce Zderaz. Podle plánu jsme měli jít zpět do Boru a přespat pod prvním převisem, kde bylo v pátek plno. Na pařezu uprostřed Zderazi jsme však rozhodli, že nás Pepa provede místními zajímavostmi, když už to tady zná. V místním muzeu, kterým byla jedna místnost otevřená veřejnosti bez jakéhokoli hlídače, se po chvilce udělalo dusno – asi to zelí. Tak jsem jen rychle zapsal účast Železného kruhu a mizeli jsme k nedalekým kamenným obydlím. Kousek Sloupu v Čechách hned za humny. Opět.
Zkratkou lesem jsme se vyloupli v zadním traktu hotelu Renospond. Pivo bylo dobré a kulturní vyzáchodování také. Jak už bylo na této výpravě našim zvykem, změnili jsme plán. Střihli jsme to lesem k záchranné stanici pro poraněná zvířata Pasíčka. Zde opět znalec Pepa věděl o turistickém přístřešku. Obešli jsme plot a obsadili přístřešek. Na můj vkus jsme byli dost blízko civilizaci, ale bylo již po šesté a šeřilo se. Přístřešek jsme obalili plachtami, ani ne tak kvůli světlu, ale dosti studeně foukalo. Po večerní kávě, ešusových špekáčcích s Pikok masem na cibulce, jsme se rozhodli, že toho máme dost a pomalu jsme se ukládali ke spánku. Kluci se chystali spát „v chatičce“ a já měl vedle přístřešek. Původní plán jsme zase měnili, rozhodli se, že využijeme změny času a stihneme bus z Proseče už v 7:45.
Po 12ti hodinovém spánku (jak kdo) jsme v šest vyskočili ze spacáků, zabalili, posnídali a upravili přístřešek do původního stavu. Něco po sedmé jsme se vydali Pepovými zkratkami na náměstí Proseče. Až na nějaké detaily, jako že my jsme jeli do Litomyšle, ale Pepa žádal lístek do Poličky, nebo že řidič v Litomyšli se nás ptal, jestli nejedeme z války, což asi Pepu opět rozhodilo tak, že i když měl auto i kamion ve Svitavách, chtěl lístek do Třebové. Asi zranění z té války. Také, když jsme přišli k autu, jsme zjistili, že bylo od pátku odemčené. Proč jsem, ale vytrvale Proseči říkal Přelouč, to fakt nevím.
Tak na vysvětlenou. Pozorný čtenář zjistil, že jsme vlastně v žádných Maštalích nebyli. Jen jsme je tak trochu lízli. Víkend byl pohodový a až na těch pár kapek v pátek, kdy už vlastně přestávalo, vyšlo i počasí. Na to, že podle plánu byl snad jen ten oběd v Polance, jsme si ten podzimní víkend parádně užili. Nemůžu ale říct, že ani žádná krev netekla, protože Mírův převisek byl tak nízký, že si škrábnul lysinu. Maštale jsou takové trampsky přátelské, ale nevím, jak to bude trvat dlouho. Hodně lidí se jezdí pod převisy vyřádit – víno a zpěv. Tak si trochu myslím, že to ochranářům začne vadit. Proto HURÁ do Maštalí!
Aladin
