Letní výprava Železného kruhu nás ve dnech 8. – 11. srpna 2024 opět po dvou letech přivedla na Kokořínsko, tentokrát do jeho západnější části.
Organizačně letos proběhlo vše více méně hladce, dalo by se říci v již zaběhaných kolejích. Původní úvahy sice směřovaly do severního pohraničí, ale když Milan získal další dobré tipy na trasy Kokořínskem, nikdo nebyl proti, předloni se nám tam líbilo. Takže opět něco jako „Rychlé šípy v kraji pískovcových skal“ :-). Letošní sestava okopírovala tu loňskou, tedy pantátové Vlastik, Milan, Aladin a Jessie s ošetřovatelem a finančním ředitelem Kuldou. Aladin nás ve čtvrtek odpoledne bezpečně dovezl k Milanovi do Žamberka, odkud jsme po příjemné „kafíčkové“ pokračovali Milanovým prostorným vozem do nitra Čech. Trošku nás pravda zdržel slušný liják, ale vhledem k tomu, že byl poslední a nijak dlouhý, bylo to v pohodě. Ani dopravní zácpa na okraji Prahy nakonec nebyla tak zlá, jak to z počátku vypadalo. Někdy před šestou už jsme v dáli zahlédli Říp a ve čtvrt na sedm jsme byli v cílovém kempu Želízy. Naše chatka č. 11 byla samozřejmě ta nejvýš ve stráni, ale jinak naprosto dle očekávání. Po transportu bagáže jsme si dopřáli zasloužené, nejen tekuté občerstvení. Tradiční první večerní posezení se nijak extrémně nenatáhlo, den byl náročný a výhled na zítřek jakbysmet.
pátek 9. srpna 2024
Přes brblání zejména mladších příslušníků výpravy jsme vstali už před sedmou, takže už něco po půl osmé jsme překvapivě byli připraveni vyrazit. Naplánována byla túra po blízkém okolí Želíz, přibližně po trase poněkud rozšířeného Okruhu Václava Levého (sochař, mj. autor místních reliéfů).
Z Želíz jsme podél potoka Liběchovka nejdříve vyrazili na sever, v Tupadlech odbočili na západ směrem k prvnímu skalnímu útvaru, kterým byl Had. Zpestřením lesního úseku byla dopolední „kafíčková“, kterou jsme absolvovali v příjemném, téměř novém přístřešku. Zde jsme si poprvé nad rozkrájenou buchtou zahráli znovu objevenou hru „a tento kousek dostane…“ (viz film Bounty, 1984). Od Hada jsme v dobré náladě pokračovali severozápadním směrem ke skalnímu útvaru Sedm chlebů a jeskyni Mordloch. U Hraběcí kaple jsme chtěli zvážit, zda pokračovat ještě dál směrem k Mariánské kapli nebo se už začít vracet zpět.
V tomto místě se Vlastík k našemu velkému překvapení projevil jako vášnivý milovník sakrálních staveb, když nezpochybnitelnou autoritou nestora výpravy prosadil pokračování k další kapli. Abychom mu vyšli vstříc, kamarádsky jsme s ním absolvovali úmornou, štěrkovanou, naprosto rovnou, bezútěšnou, asi kilometr dlouhou cestu. Po krátké prohlídce a pořízení snímku kapličky jsme se opět tou samou cestou vrátili zpět. To jen na dokreslení, že jsme opravdoví kamarádi, my hoši, co spolu chodíme (na výpravy :-).
Po této „bonusové záležitosti“ jsme se po cyklotrase vrátili na křižovatku k Hadovi a kolem Sfingy, Harfenice a dalších skalních reliéfů došli po žluté zpět do Želíz. Naivní představě části mužstva, že teď bude něco jako „mini-daun“ v kempu, udělal rychlou přítrž pan Milan, když nás místo do kempu nasměroval rovnou do místního „Hostince u Blanky“ na dobrý oběd. Pravda, byl opravdu chutný, i to pivíčko sedlo, jen se to pak v tom horku dost těžko „rozcházelo“. A to nás zanedlouho opět čekal výstup do kopce k jeskyni Klácelka a dál k největší dnešní atrakci, Čertovým hlavám. No trochu s funěním, ale dali jsme to, a opravdu to za ždibec té námahy stálo.
Po sestupu do Želíz jsme měli slíbenou zmrzlinku, ale kiosek měl bohužel v pátek zavřeno (!). Když jsme někdy po čtvrté dorazili do kempu, „Stopař“ hlásil cca 18 našlapaných kilometrů. To na pantáty a horký letní den docela ujde, ne? Po troše relaxu přišel čas na večeři v podobě buřtíků na ohni a k večernímu povídání patřilo také pivíčko a „co batohy daly“. Tu noc jsme navzdory všem okolním ruchům (např. nedalekému punkovému koncertu) spali spánkem spravedlivých…
sobota 10. srpna 2024
Ani v sobotu ráno se nějaké „poflakování“ nekonalo, opět byl naplánován bohatý program, který jsme pro lepší organizaci rozdělili dokonce do třech částí.
(1/3) Skalními útvary jihovýchodně od Střezivojic
Už před devátou jsme po krátkém přesunu autem klepali na dveře paní Nikolky ve Střezivojicích. Dostalo se nám velmi vlídného přijetí, kafíčka s buchtou a dobrých rad, co a jak nejlépe prozkoumat v okolí. Nejdříve jsme to vzali po modré směrem na Vojtěchov. Celkem fádní cestu si kamarádi krátili řešením „zcela zásadního“ problému, co že to bylo za psa, který na nás štěkal ve vsi (nechť prosím někdo dovysvětlí, nějak jsem se v tom ztrácel). Na příhodném místě jsme odbočili a po neznačené cestě zamířili do kopce na žlutou turistickou značku. Ve stoupání jsme objevili parádní bivakové místo (dle zápisů v návštěvní knize s bohatou historií), které oživilo tradiční debatu, zda podobná místa v českých luzích ano či ne (za mě takováto určitě ano).
Žlutá, která se vine po úbočích kopců zpět k Střezivojicím, je jedna velká paráda, těžko popsat, to se musí vidět. Stezka se klikatí podél zajímavých skal (Upír, Biskup, Baronka,…), nechybí krásné výhledy, jeskyně (Kamenný úl), za krásného letního dne učiněný balzám na duši, za každou zákrutou něco zajímavého.
Ani v takto atraktivním prostředí Vlastík nezapomněl na nezbytnou osvětu a na příhodném místě nám názorně demonstroval známé sokolské heslo „Přeskoč, přelez, ale nepodlézej.“ (autor videa Kulda)
Po návratu do Střezivojic jsme plni dojmů, ale i příjemně znaveni 12 km v nohách, zašli na pozdnější oběd do Hospůdky Bouda. Jídlo bylo dobré, pivíčko studené, jen ten vrchní byl nějakej divnej… 🙂
(2/3) ke skalním bytům u Střezivojic
Před odjezdem jsme ještě zaskočili (no spíš došourali se) k další místní zajímavosti, kterou jsou ve skále vytesané „byty“. Naštěstí to bylo od silnice na okraji vsi jen asi 200 m. Určitě ale zhlédnutí hodné místo, když si člověk představí, že tu někdy před stoletím opravdu žili lidé… a to ne z nějakého rozmaru, ale protože nemohli jinak.
(3/3) Jestřebické pokličky a Skalní brána
Poslední dnešní etapa měla být původně jinam, ale dali jsme na dobrou radu a nelitovali jsme. Po přesunu autem do Jestřebic (ty jsme tak trochu „lízli“ už předloni), jsme vyrazili neznačenou, ale nejpřímější cestou k Jestřebickým pokličkám. Ty jsou asi o něco méně známé než nedaleké Pokličky mezi Kokořínem a Vojtěchovem, ale určitě také stojí za vidění. Poněkud krkolomným sestupem jsme se pak od nich dostali dolu do údolí, abychom se opět vydrápali k nedaleké Skalní bráně. S návratem k autu do Jetřichovic to nakonec dalo 3 km.
V součtu jsme ten den našlapali nějakých 16 km, takže opět žádné „lážo“, ale splněný plán. Večer jsme řádně po horkém dni doplnili tekutiny a k jídlu si svépomocí připravili gulášek dle receptu „Jak pejsek s kočičkou pekli dort“. Přes znatelnou únavu jsme tradičně poseděli a netradičně sledovali výkony našich i cizích sportovců na pařížské olympiádě.
neděle 11. srpna 2024
hrad Houska, vyhlídka Říp
Neděle již byla dnem návratu, ale dopoledne jsme si ještě vyhradili na chození. Po snídani jsme ráno vyklidili chatku a autem přejeli na parkoviště pod hrad Houska. Byli jsme zde dokonce dříve než personál, takže jsme se bez problému dostali do první návštěvní skupiny. Asi je vhodná chvíle ozřejmit nezasvěceným, že hrad Houska je údajně postaven na bráně do pekel, a proto se o něm píše snad v každé knížce o tajuplných místech ČR. Provázel nás po něm dobově oblečený a hbitým jazykem obdařený průvodce a samozřejmě byla řeč i o věcech tajemných. Zavázali jsme se ale mlčením, proto neprozradím, co jsme viděli, když jsme ve sklepení mohli nahlédnout „do pekla“. Snad aspoň dodám, že původní „jáma pekelná“ je už po staletí dobře „zazátkovaná“ hradní kaplí. Určitě zajímavá je i novodobá historie hradu. A je z něj také pěkný výhled na nedaleký Bezděz.
Po prohlídce hradu jsme ještě zašli na nedalekou vyhlídku na Říp, ze které byl celkem nepřekvapivě opravdu vidět Říp. Před polednem jsme pak vyrazili domů. Na oběd jsme se po cestě stavili v Milanem doporučené restauraci Motorest Zavadilka (a hodnotili palcem nahoru) a pak ještě v Holicích na zmrzlině u Pepeho (fakt dobrá, skoro jako u nás :-). Ve tři jsme byli v Žamberku a po kávičce a rozloučení s Milanem vyrazili k domovu.
Letošní „letní tažení“ bylo u konce. Hodnotit nelze jinak než pozitivně. Zajímavé trasy, až neuvěřitelné počasí, všechno šlo podle plánu. Přidejme tradiční pohodu pánské party, no kdo má víc? 🙂
Speciální dík oběma řidičům, Kubovi za to, že jsme se spravedlivě podělili o náklady (nebo si to aspoň myslíme 🙂 ) + podíl na focení, Vlastíkovi, že na nás opět dohlédl a všem, že dohlédli na Vlastíka. No a dají-li okolnosti a zdraví, tak samozřejmě příště zas.
Jo a ještě dovětek, že na již tradičně zakoupený tiket (Vlastík) jsme tentokrát vyhráli 500 Kč, které byly pro příště uloženy do pevné a stabilní měny 🙂
Jessie
trasy na mapy.cz: pátek, sobota (1/3), sobota (2/3), sobota (3/3), neděle