Před 17 lety (heršvec, jak ten čas letí) jsme krajinu severně od Svitav prošlapali pěšky, ale už tehdy jsem napsal, že pokud někdy dojde na repete, bude to lepší na kole. Došlo na to 6. června 2026 a vyšla z toho příjemná odpolední projížďka lesnatou krajinou, do které jsme zařadili místa, na která minule nedošlo.
Mohlo by se zdát, že se z nás stali „lovci pramenů“, vždyť během pěti týdnů jsme na kole zavítali k prameni Sázavy, Svratky a teď i Svitavy. Samozřejmě je to náhoda, prostě se to tak sešlo. Na oblast prameniště Svitavy jsem dostal nějaké nové tipy a navíc tu byl ten restík z minula, kdy jsme ten „echt“ pramen minuli. Když tedy přišlo na přetřes, kam se vydat na nedlouhou, sobotně-odpolední vyjížďku, naložili jsme kola na auto a vyrazili ke Svitavám. Přibližně ve dvě jsme již kolmo vyráželi z parkoviště u obchoďáku okolo vlakového nádraží směrem ke svitavským rybníků Dolní a Rosnička. Ten je vyhlášeným svitavským rekreačním místem, ale aktuálně je poloprázdný.
Odtud jsme pokračovali po cyklotrase 24 -Svitavská k Památníku včelích matek. Ten stojí na místě, kde před sto léty byla včelí chovatelská stanice, kterou připomíná obnovený kamenný pomník, dobové úlky a původní studna zastřešená netradičním altánem. Dá se tu příjemně posedět, čehož jsme využili ke „kafíčkové“ 🙂
Náš okruh pokračoval po lesních cestách s celkem slušným povrchem (na mapě značen jako vozíčkářský), až na kousek před Kuklí s minimálními výškovými rozdíly. Zmíněná obec byla zvolena jako nejvzdálenější otočný bod z důvodu částečně obnoveného historického značení zemské hranice Čechy – Morava (hraniční kameny) a doporučení navštívit lokalitu Rybníček. Přítomnost zemské hranice připomíná také informační tabule na hlavní silnici hned za obcí. Její dosažení, a tedy pro našince dojetí na „kraj světa“ (viz nadpis článku, berte prosím samozřejmě s nadsázkou) bylo nezbytné řádně zdokumentovat. Pokud jde o Rybníček, nachází se kousek za vsi v lese a „kupodivu“ je opravdu tvořen rybníčkem s lekníny, na jehož břehu je přístřešek, lavičky a spousta ze dřeva vyřezaných živočichů. Prostě asi docela pěkné místo třeba pro výlet s dětmi.
Abychom se vrátili zpět na cyklotrasu, vzali jsme to z Kukle kousek po pěší zelené (součást NS Na pomezí Čech a Moravy). Spousta kořenů a výmolů, ale kdo se nechce drncat, může kousek jít i pěšky. Opravdu jsme „potkali“ několik hraničních kamenů a u jednoho podumali nad nápisy na něm (viz poznámka dole). Při následném sjezdu po lesních cestách jsme tentokrát dali pozor, abychom neminuli ten známý „mediální“ pramen Svitavy (pramenů je ve skutečnosti několik, ale nejznámější je ten u Pekelného kamene). Odbočka k němu je poměrně nenápadná a hlavně neznačená. Když na cestě narazíte na místo „U pramenů Svitavy“, je třeba hledat nenápadnou pěšinu vedoucí do lesa (v našem směru jízdy) vlevo. Po nějakých 50 pěších metrech jsme byli u cíle. Přes sobotní odpoledne kupodivu sami, takže byl klid na řádnou fotodokumentaci.
Od pramene už je to zpět k Rosničce na kole kousek. Návrat k autu nám neplánovaně „zpestřily“ rozkopané svitavské ulice, takže nakonec jsme navštívili i náměstí, kterému jsme se původně chtěli vyhnout. Zmrzlinu „za odměnu“ jsme si z omezené nabídky v podloubí bohužel nevybrali. Naštěstí jako vždy převážil příjemný pocit z aktivně prožitého odpoledne, 21 km v nohách a slunce na obloze i v duši. Při návratu domů jsme se ještě na chvíli zastavili u nového přístřešku na cyklostezce Svitavy – Koclířov. Při mé poslední návštěvě ještě nebyl hotový. Jen připomínám, že tvarem, umístěním a popisem upozorňuje na zemskou hranici Čechy – Morava a současně i na rozvodí Labe – Morava.
Jessie
Nápisy na hraničních kamenech
A ještě slíbená vlastivědná poznámka ohledné nápisů na hraničních kamenech. Na jejich jedné straně je nejčastěji text “HZ M”. Zde je interpretace asi jasná: “hranice země moravské”. Na druhé straně kamene, která by měla odpovídat zemi české, je ale uvedeno “HL Č” nebo “HL 1754”. Číslo problém není, značí letopočet, kdy byla hranice vyznačena. Ale co to “L”?
Moje „lepší já“ nabídlo vysvětlení – „L“ z německého „Land“ (země). Nějak jsem se s tím ale nemohl srovnat, proč taková divná směsice českých a německých slov? Doma jsem to prohnal skrz AI a ukázalo se, že s velkou pravděpodobností měla Lenka pravdu. Pro úplnost dodávám, že alternativně byla pro „HL Č“ nabízena vysvětlení „hranice lidu českého„, příp. „hranice listu českého„. Takže dotyčný úředník byl buď vlastenec a psal důsledně česky (ne moc pravděpodobné), nebo se s tím jazykově moc „nepáral“ a použil česko-německou směsici se slovem „Land“. Nakonec úředním jazykem tehdejšího Rakouského císařství byla němčina. Pro Čechy už ale nemohl použít „B“ z německého Böhmen, protože „B“ už bylo použito pro Bavorsko (Bayern) na česko-bavorské hranici. Takže si nejspíš vypomohl češtinou a zvolil smíšené „HL Č“ („Hranice Landu Českého„). Tak či onak to znamenalo „tady končí Morava a začínají Čechy“. Ještě klika, že „M“ je stejné v českém „Morava“ i německém „Mähren“ 🙂
.