Čtvrté retro vyprávění o výpravách Aladinovy bunkrácké party nás zavede do roku 2004 a oblasti mezi Novým Městem nad Metují a Náchodem.
Pozornému čtenáři jistě neušlo, že chybí výprava roku 2003. Z nějakého důvodu nebyla. Buď to byla časová zaneprázdněnost nebo už nevím co, ale na další výpravu jsme jeli až v květnu 2004.
Posádka se též změnila. Aleš a Jana začali mít jiné starosti, a tak s námi poprvé vyrazila Kebule. Společně jsme vlakem dojeli do Nového Města nad Metují a dále pak autobusem do Sedloňova. Již v NMnM se ze zakaboněné oblohy spustil déšť. Ten neustal, ani když jsme vystoupili v Sedloňově. Cestou stoupající do hor jsme se vydali hledat první srub, který byl postaven na severozápadním konci Orlických hor. Dosti promoklí jsme po krátkém hledání N-S43 našli. Bez váhání jsme se rozhodli pro průzkum a po nalezení minometné střelecké místnosti jsme i zvolili toto místo k přespání. Je pravdou, že celý objekt je dosti poničen, pravá strana je celá zborcená, tak tato místnost bylo jediné možné řešení. Po krátké manipulaci s Bobovým lanem a plachtou jsme zakryli střílnu o rozměrech asi metr krát metr. Bylo to nutné, protože tímto otvorem citelně foukalo a občas i zapršelo. Místnost ještě nesla známky stavební nedokončenosti. Písek na zemi a velmi rezavé barely byly zřejmě ještě z původního betonování podstavce pro minomet. Vždyť tento srub byl dokončen 10. září 1938.
Noc nebyla úplně klidná, protože ve větru se plácající plachta moc klidu nepřidala, stejně tak kapky kapající na všechen nepořádek uvnitř bunkru. Metoda sušení mokrých věcí tak, že si na ně lehnu, taky nebyla ku prospěchu věci a kdo už někdy v bunkru spal, ví, že to nikdy není super nocleh.
Ráno jsme posnídali a vydali se do údolí k vesnici Polom. Počasí se trochu uklidnilo a N-S44 byla nedaleko místa našeho noclehu, takže s vypátráním nebyl žádný problém. To N-S45 byla zahrnuta do projektu „Kahan“ stejně jako tvrz Hanička. A její vypátrání se nám nepodařilo, jelikož je zcela zahrnutá a slouží jako seismografická stanice. N-S46 je obývána nějakým chatařem. Na stožáru vrtule a místo zvonů bojlery. Přesto jsme se dostali až ke srubu a zdokumentovali jej. Přes údolí a vesnici Polom jsme se dostali k N-S47, který nesl známky nějakých oprav. Zřejmě i původní nápisy, které zanechali naši odcházející vojáci v roce 1938, byly přemalovány.
Po pár stech metrech jsme uviděli jeden ze dvou srubů tvrze Skutina. S pár turisty jsme se zúčastnili prohlídky okolí tvrze a nedalekého řopíku, který měli místní donedávna i vyzbrojený. Průvodce nám sdělil, že měli ve střílně umístěn lehký kulomet vz.26, ale nějaký šikula jim jej tou střílnou vytáhnul. Vzal i nožičky, které visely vedle střílny. Zřejmě se musel pečlivě připravovat a vyrábět speciální nástroje, a hlavně mít ručky dítěte. Při pohledu na velikost otvoru ve střílně se to zdá jako nesmysl. Prohlédli jsme si i interiér srubu N-Sk-S48 „U Stodol“ a jako raritu bych považoval zašalované nedobetonované schodiště, které nás zavedlo do nitra tvrze. Podzemí je prokopáno jen částečně a po celou dobu od opuštění byla spodní hladina vody někde v prvním patře srubu. To právě zakonzervovalo již zmíněné schodiště. Betonovalo se seshora a byla vybetonována asi jen dvě patra. Na povrchu tvrze nás ještě zavedl průvodce k výkopu pro dělostřelecký srub. Bez jakékoli zábrany se před námi objevila obří jáma, která je údajně hluboká okolo padesáti metrů! Hladina vody byla v hloubce asi patnácti. Jít tu potmě, to bych tedy vážně nechtěl. K vybudovaným srubům tvrze ještě patřil pěchotní srub N-Sk-S49 „Pod lesem“. I zde byl nouzový východ do diamantového příkopu stejně jako u předchozího srubu.
Po cestě jsme vyrazili k okraji vesnice Rzy. Měli jsme směřovat sjezdovkou dolů, ale dle mapy stojí trochu bokem N-S53 „U chalupy“. Je to nejpozději vybetonovaný srub ze všech u nás postavených. Termín betonáže byl 26. 8. – 1. 10. 1938, a ten jsme si nemohli nechat ujít. Batohy jsme ukryli ve křoví u sjezdovky a po chvilce pátrání jsme jej nalezli. Dále několik srubů nebylo vybetonováno, tak jsme okolo Zelinkova Mlýna opět začali stoupat k N-S60 „Soused“. Při svačině pod sjezdovkou jsme přišli na to, že nám dochází voda, tak jsme při stoupání poslali zmocněnkyni pro styk s obyvatelstvem Kebuli na výzvědy do penzionu Hrádek, který byl u cesty. Nejen, že přinesla vodu, ale i šťávu a koblížky. A to ještě si ji tam chtěl provozní nechat. N-S60 „Soused“ je zajímavý tím, že i on měl mít sokl pro minomet, ale na rozdíl od N-S43, zde se již vybetonovat nepodařil a na příchozího jen z podlahy trčí zohýbaná armatura. Přes údolíčko jsme vystoupali k N-S61 „Chata“. Již krycí název napovídá, k čemu slouží nyní. Místo zvonu bojler a v okolí kůlnička se dřívím a ohniště. Docela nás to lákalo, ale cesta byla ještě daleká.
Při pátrání po N-S62a „Cesta“ jsme zaslechli volání, pokřikování a takový jakoby stavební lomoz. A opravdu, parta nadšených trampů tento srub opravovala. Zrovna zdili vnitřní příčky. Pozvali nás na prohlídku a nabízeli i nocleh. Zahlédli jsme i kytary a basu, kromě té pivní, ale odolali jsme a šlapali dál k nedaleké N-S62b „Studna“. Zde jsem připravil čaj „O páté“, a tak vím, že do večera zbýval ještě nějaký čas. Cesta nás vyvedla na louky a nedaleko po pěšince vysekané sekačkou jsme mohli dojít až ke dveřím srubu N-S63 „Louka“. Nevím, jak by se vojáci tvářili na bíle vymalovaný prostor okolo vchodu do srubu. Srub jsme minuli v uctivé vzdálenosti a přes louky u vesnice Borová jsme to střihli opět do lesa k N-S64 „Osada“. Myslím, že jej používala obec k nějakým kulturním akcím. Okolí tomu nasvědčovalo.
A zase nás čekal nedobudovaný úsek až k N-S70a „Na kopečku I“. Byla to docela dálka a opravdu jsem netušil, jak jej najdeme, ale cesta, po které jsme šli byla lemovaná řopíky, které nám udávaly správný směr, a tak ani nevím, jak jsme se před hledaným srubem vyloupli. Zde byla patrná stavební činnost většího rozsahu a modernější prvky známé již od Haničky. Nad střechu trčící nasávání a jiné nám potvrdili, že i tento srub je součástí projektu „Kahan“. N-S70b „Na kopečku II“ na tom byl podobně. Když jsme minuli neprůhlednou ohradu s N-S71 „V Sedle“ a před námi už byla jen tvrz Dobrošov, začali jsme hledat místo na spaní. Po chvilce hledání jsme na rovném plácku našli dolík, do kterého jsme se vešli akorát. Kebule byla uprostřed, aby nás starší hřálo její mládí oba. Přístřešek nebyl nic moc a každý odborník by nás pěkně zepsul. No prostě středem bylo vidět ven, ale naštěstí v noci nepršelo. Když jsem ale ráno něco po páté kouknul ven, nevěřil jsem vlastním očím. Na to, že bylo okolo dvacátého května, tak zcela regulérně sněžilo. Co už se dalo dělat. Zavřel jsem oči a usnul.
Po snídani jsme se vydali do kopce, na kterém jsme věděli, že je srub pevnosti Dobrošov N-D-S72 „Můstek“. Nedaleko něj je pak vstup do rozestavěné pevnosti a přilehlý domek zázemí muzea. Počkali jsme na prohlídku a dělostřeleckým srubem N-D-S75 „Zelený“ jsme i s bágly sestoupili do podzemí. Šli s námi i účastníci zájezdu a postarší dámy obdivovaly Kebuli, že v takovým počasí a s takovejma individuama takhle vyráží do lesů a nebojí se. Kebule jim naznačila, že to vše je v pohodě. Jak jinak. Po prohlídce jsme opustili tvrz „Můstkem“ a pokračovali po linii, která se v těchto místech rozdvojuje. Když jsme po značené naučné stezce vyšli z lesa, uviděli jsme zcela vzhledově dokončený srub N-S82 „Březinka“. S odstupem času nepovím, zda jsme byli uvnitř, protože za ta léta jsem tam byl ještě několikrát, a tak si už prohlídku nepamatuji. Okolo N-S83 „Lázně“, která jevila známky obydlenosti, jsme sestoupali do předměstí Náchoda. Nalezli jsme nádraží a za svitu slunce jsme doschli a vyčkali příjezdu vlaku. Na nádraží jsme potkali i trampíky ze zmiňovaného srubu N-S62a „Cesta“.
Cesta domů proběhla v klidu. Jen zmínka o srubech mezi Náchodem a Dobrošovem. Všechny jsou poničené trháním zvonů a střílen. Zcela raritní je N-S79 „Hrobka“, který měl jako jediný srub zvon uprostřed střechy, takže při trhání byl srub zcela zdevastován.
Mokří, unavení, spokojení.
Aladin (napsáno s odstupem 20 let)