Podještědsko 2025

Letní výprava Železného kruhu 2025 nás ve dnech 14. – 17. srpna přivedla do zajímavého kraje mezi Lužickými horami a Ještědem.

Pokud se týče cíle letošní výpravy, v podstatě byla dopracována a rozvinuta myšlenka, která padla už loni, tedy posunout se v našem průzkumu krajů českých zase o kousek severněji či severovýchodněji. Letošní sestava okopírovala (opět) tu loňskou, tedy Vlastik, Milan, Jessie, Aladin a věkový průměr vylepšující Kulda. Dost dlouho to vypadalo, že se přidá i Boob, ale nakonec doslova pár dní před akcí hanebně odřekl (!). Přípravy šly, dá se říci, hladce. Milan objednal ubytování v Autokempu Jablonné v Podještědí, s Aladinem jsme doladili denní trasy, a protože čas, jak známo, „pádí jak osel splašený“, najednou tu by „ten čtvrtek“ a odjezd výpravy od naší branky, kam si pro nás Milan obětavě přijel. Po cestě nechyběla ani obligátní zastávka u pumpy spojená s nákupem společného tiketu. Došlo samozřejmě i na tradiční debatu, co kdo s těmi miliony v případě výhry jackpotu udělá, či jestli nějaký ten milion „pustíme“ i tomu Bobovi. Poněkud alibistickou debatu rázně uťal Aladin poměrně rezolutní větou 🙂

čtvrtek 14. srpna 2025
Projeli jsme Českým rájem (Trosky… Trosky… Trosky…), objeli jsme Ještěd. Plánovanou součástí cesty kousek před cílem byla první procházka po Kryštofově Údolí. Trošku nás už tlačil čas a zdejší muzeum betlémů už bylo zavřené, tak jsme zajeli rovnou k železničnímu viaduktu u Noviny. Impozantní stavbu jsme dokladně obhlédli i nafotili, dokonce i projíždějící vláček se podařilo zachytit. Následovat měla večeře v nedaleké restauraci Údolanka, dle mapy.com s dobrou kuchyní a přátelskou obsluhou. Jaké tak bylo naše překvapení, že i když jsme přišili hodinu před zavíračkou, bylo nám hostinským poměrně netaktně naznačeno, že už o nás nestojí. Nešlo si nevzpomenout na známé cimrmanovské „Nejdřív si otevřel hospodu u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi.“ (Hospoda na mýtince). No holt jsme jeli dál s tím, že se najíme až v kempu, kam jsme dorazili něco po půl osmé. Stihli jsme ještě rychlé pivíčko na žízeň v místní restauraci a po zabydlení chatek č. 19 (H-tým) a č. 20 (Jessie + Vlastík) se sešli u nedalekého ohniště, kde jsme nad opečenými buřty a spoustou dalších pochutin a tekutin ještě dlouho za tmy debatovali o životě, radostech i strastech… a tak vůbec. Snad už ani není třeba dodávat, že naše chatky byly opět ty nejvýše ve stráni, s příjemnou procházkou z kopce do kopce k WC a hygieně. Milan očividně dbá o naši kondici, neb jak známo se stářím je těch nočních vycházek za potřebou tak nějak víc 🙂

pátek 15. srpna 2025
Ze včerejší debaty mimo jiné vyplynulo neoficiální krédo letošní výpravy, a to „Nejsme žádní bůmři!“ Boomer = člověk narozený v letech 1946 – 1964 a současné hanlivé slangové slovo, které mladí lidé používají pro označení starších osob, jež se neorientují v moderních trendech nebo odmítají názory mladší generace. No dobře, o tom datu narození by se dalo polemizovat, ale to ostatní se NÁS přeci netýká, že. Pravda, sem tam používáme nějaké ty archaické výrazy 🙂 a místo nadužívání AI raději trápíme inteligenci vlastní, ale pořád si myslím, že na 60+ víc než dobrý :-). I proto nebyly na páteční, tzv. rozcházecí trasu stanoveny žádné malé cíle, ale poctivý dvanáctikilometrový výšlap v kopcovité krajině, a to navzdory předpovídané tropické teplotě 37 °C (která nakonec opravdu byla).

Po důstojné snídani jsme už po osmé hodině vyrazili z Jablonného autobusem do Petrovic, abychom si takto ušetřili fádní úvodní kilometry. Vlastík s Aladinem si neomylně sedli na místa vyhrazená pro seniory. Autobus byl ale více méně prázdny, takže to nikomu nevadilo, řečnému řidiči už vůbec ne.

Z Petrovic jsme postupovali po červené západním směrem na vrchol Sokol. V přístřešku pod ním jsme si dali kafíčkovou přestávku a řádně nadopovaní vyrazili do prudkého kopce. Zřícenina hradu Falkenberk na vrcholu se sice ukázala býti v podstatě hromádkou kamení, ale vyhlídka hlavně směrem na sever k pohraničním kopcům byla velmi pěkná. K sestupu jihozápadním směrem do Heřmanic jsme využili i neznačené cesty, vždyť čeho se bát, když máte s sebou Aladina. Snad proto se nikdo ani příliš nedivil, když jsme záhy prošli pásem řopíků, z nichž některé jsme trochu okoukli.

V Heřmanicích v Podještědí mělo být dle plánu největší atrakcí Muzeum vojenské historie. Nevím jak ostatní, ale já očekával nějakou řekněme „garážovou expozici“. Opak byl pravdou. Na opravdu velké ploše jsou rozmístěny desítky a desítky kusů velké vojenské techniky (auta, tanky, děla, rakety, letadla,…) z období od 2. sv. války až po téměř současnost. A to samozřejmě nemluvě o menších artefaktech umístěných ve vnitřních expozicích. S ohledem na čas jsme si domluvili jen prohlídku exteriérů, a i tak se to natáhlo na víc jak hodinu a půl. Ale když je na co se dívat, o čem si povykládat…

Nesmím zapomenout, že ještě před návštěvou muzea jsme dobře pojedli a doplnili tekutiny v restauraci Česká Hospoda. Zbytek cesty do kempu jsme pak odšlapali po červené přes Lada v Podještědí a Ukrajinský hřbitov.

Jelikož síly ještě zbývaly a zítra by toho mohlo být moc, přidali jsme si ještě v podvečer asi 6 km okruh po areálu zámku Lemberk. Natáčela se zde mj. např. Poslední aristokratka či pohádka Tajemství staré bambitky. Areál určitě má své kouzlo, umocněné blízkými rybníky, letohrádkem či Zdislavinou studánkou. Nad rybníky zapadalo slunce, uťapkané nožičky říkaly „už stačí“ a celodenní žízeň byla jen dočasně uhašena vodou ze studánky. Pravdou ale je, že tento večer jsme moc do noci neprotahovali, neb den byl náročný a ten další neměl být jiný.

sobota 16. srpna 2025
Člověk dělá plány a příroda je mění. Krátce po půlnoci jsme zažili situaci, jakou na našich výpravách asi ještě nikdy. Kuldu chytla ledvinová kolika tak, že o půl druhé už ho odvážela „rychlá“ do liberecké nemocnice. Zde si pár hodin pobyl na kapačkách, aby nám byl nad ránem vrácen zklidněn a nadopován. Kulda chtěl, aby i touto cestou bylo poděkováno zdravotníkům Krajské nemocnice Liberec za profesionální, lidský a laskavý přístup (když je vám ouvej, tyhle věci oceníte dvojnásob). Cituji: „…v tak pozdní hodinu a ještě k tomu o víkendu jsem se potkal se zdravotníma pracovníkama… přes lékaře v „rychlé“ po sestru na CTčku… a ani jeden z nich mi nedával sežrat, že je v takovej blbej čas ruším a obtěžuju. Všichni pracovníci liberecké nemocnice a RZS byli velmi příjemní a profesionální“.  

Tak či onak jsme ráno řešili, jak dál. Kulda byl rád, že na střídačku leží, sedí, pomaličku popochází. Padl i návrh, že se sbalíme a vyrazíme domů. Nakonec převážilo mínění, že Kuldovi bude přes den asi lépe v chatce a zázemí kempu, než několik hodin v autě. Aladin s ním zůstane „kdy něco“ a my tři zbývající vyrazíme na výpravu dle poněkud pozměněného plánu. Večer se pak rozhodneme, co bude dál.

(1/3) Bíle (sloní) kameny u Jítravy
Původní plán byl, že do Jítravy dojedeme ráno autobusem a vše následující projdeme v rámci jednoho výšlapu. V zájmu operativnosti (kdyby něco) ale vzal Milan auto a mezi jednotlivými lokalitami jsme se přesouvali jím. Z parkoviště u Jítravy byly Sloní kameny jen asi kilometr. Proč se jim tak říká, je asi zřejmé z fotografií. Zajímavá a fotogenická lokalita. Měli jsme možnost si ji prochodit v klidu, teprve při našem odchodu začaly přicházet větší skupiny turistů. Nahoru „na slony“ je zákaz vstupu, který jsme respektovali. Pěkná půlhodinová procházka, cca 2 km.

(2/3) Vraní skály – Popova skála – Podkova
Autem jsme se přesunuli do Horního Sedla a po zelené vyrazili směrem na Vraní skály. Nejprve jsme prošli skalními bloky Horních skal, kde trénovali horolezci. Poté nás poněkud znepokojil Milan, který šel první, když nám naprosto nevzrušeným hlasem suše oznámil, že se kousek před ním právě ze stezky odplazila slušná zmije. Nevím, jak Vlastík, ale já mu tedy ten jeho klid záviděl a ostražitých pohledů přibylo 🙂
Na Vraní skály jsme vyšplhali za pěknou vyhlídkou, ale dlouho jsme se nezdrželi, bylo zde docela rušno.

Dalším našim cílem byla Popova skála, která slibovala krásnou vyhlídku do kraje. Dalo by se na ni dojít velkým obloukem po turistických značkách (vraceli jsme se pak tudy zpět), ale bylo rozhodnuto, že to „střihneme“ z červené v Císařském údolí neznačenou stezkou přímo kolmo do svahu. Byla to samozřejmě pěkná „raubírna“, nekonečné stoupání do prudkého kopce. Kupodivu právě zde se ve Vlastíkovi naplno probudil dosud upozaděný houbař, který křepce popobíhal mezi stromy a v duchu známého „za pěkným hřibem šel bych světa kraj“ se neváhal vracet i několik desítek výškových metrů do údolí, aby tam sebral zahlédnutý úlovek. A pak že nestor výpravy!
Popova skála nás za náročný výstup odměnila opravdu krásnou vyhlídkou a zaslouženou pauzou s improvizovaným studeným obědem („aj klobáska byla“).

Z naplánovaných skalních útvaru už nám chyběla jen Podkova, kterou jsme zhlédli „za chodu“ a po červené hřebenovce se vrátili zpět k autu do Horního Sedla. Po cca 8 km okruhu jsme tuto část průzkumu CHKO Lužické hory prohlásili za splněnou.

(3/3) Polesí – vyhlídka Havran
Poslední částí sobotního výpadu byl výstup na skalní útvar a vyhlídku Havran. Auto zůstalo v obci Polesí, odkud to byl nahoru a zase zpět jen asi kilometr. Z vyhlídky je pěkný pohled na vesnici v údolí a okolní kopce. Nejvíc zábavy jsme si zde ale asi užili při vrcholovém focení mé maličkosti (abych teda taky na nějaké fotce byl, že). Vlastík se na této výpravě stále nějak nemohl skamarádit s mým mobilem, takže výsledkem focení bylo kraťoučké, bohužel nepublikovatelné video 🙂

Poslední sobotní „atrakcí“ byla zasloužená návštěva přírodního koupaliště v kempu (no když už ho tady máme, je třeba ho využít, ne). H-tým jsme na vodní hrátky nepřesvědčili, tak jsme s Vlastíkem museli v podvečer vyrazit sami. Už začínala být znatelná avízovaná změna počasí k horšímu, tak jsme to moc nenatahovali. Několik modelkovských póz pro fotoaparát, pár rychlých temp na skákací ostrůvek, Vlastíkova ukázková šipka… a stačilo (zdůrazňuji malé „s“, s paní Konečnou nemáme nic společného) 😉

neděle 17. srpna 2025
„…domů, pane Berka, domů…“
Už v sobotu večer bylo celkem jasné, že Kuldův zdravotní stav se moc nelepší. Proto jsme se usnesli, že nedělní část výpravy už vypustíme, ráno v klidu sbalíme a vyrazíme domů. Dle plánu měly být na návratové cestě ještě Klokočské skály u Turnova. Bylo ale konstatováno, že tu určitě ještě pár let stát budou… a že, jak známo, „kdo si počká, ten se dočká“ 🙂

V poledne jsme byli zpátky v MT, poslední „ahóóój“ a letní výprava 2025 se stala historií. I když ne vše letos dopadlo podle plánu a zejména Kulda na ledacos nebude vzpomínat zrovna v dobrém, byly tam tradičně i fajn okamžiky, úsměvné i zajímavé, jak je život v chlapské partě nese.
Každý přispěl, jak mohl, Milan nás bezpečně odvozil, Kulda nám to, navzdory zdravotnímu hendikepu, opět řádně spočítal… jen ta Štěstěna se k nám letos obrátila zády, ve sportce jsme nic nevyhráli, snad abychom si zas jednou uvědomili, že ty opravdové poklady máme doma 😉
Letošní výprava je za námi, ale někde před námi (snad) čeká už nějaká další. A co bude

…až mi čas řekne stůj
až si jednou sundám boty…?
(Robert Křesťan)

Tak na tuhle otázku je snad času ještě pořád dost, že jo, kluci? 🙂

Jessie

A ještě dovětek. Snad na každé akci Železného kruhu se řeší nějaké „zcela zásadní“ téma. Jedním z letošních bylo správné znění citátu z Rychlých šípů „Jaképak děkujeme, dostanu ?? korun za snědené cukroví!“ Polemika byla o správné výši oné částky. Chvíli se zdálo, že jsem se svými 62 korunami nejblíž (považte, tvrdila to dotázaná AI!), ale v rámci „důkazního řízení“ po akci se podařilo najít hned dvě verze doličného obrázku.

Dle mojí teorie byla v prvním vydání příběhu (194x) částka 36 korun, ale v druhém vydání (1968-70) už částka 65 korun. Asi už byla díky předchozí měně a inflaci adekvátnější 🙂

trasy na mapy.cz:
čtvrtek (pozdě vypnutý Stopař), pátek (1/2), pátek (2/2), sobota (1/3), sobota (2/3), sobota (3/3)

původní plán (PDF)