Pokud jde o film, málokdy „dvojka“ dosahuje kvalit úvodního díla. V sobotu 6. září 2025 jsme si experimentálně ověřili, že u svateb to neplatí, neb naše druhá svatba byla v lecčem jiná, v mnohém překvapivá a rozhodně neslevila z akčnosti, dramatičnosti, ani nasazení 🙂
Jak jste si doufám z titulku odvodili, když mluvím o „naší“ svatbě, mám na mysli sňatek naší mladší dcery. Něco víc jak před rokem jsem tu popisoval zkušenosti ze svatby dcery starší a poměrně naivně jsem si myslel, že je prostě a bezezbytku opět uplatním. No vždycky jsem byl beznadějný optimista 🙂
Pokud jde o přípravnou fázi, lze samozřejmě vystopovat jisté podobnosti. Jak se blížil termín, zasedal čím dál častěji „generální štáb“, shánělo se, domlouvalo se, objednávalo se, urgovalo se, nakupovalo se, půjčovalo se, peklo se, shromažďovalo se, řešilo se, naváželo se… atd. atd.
Asi největší rozdíl proti loňsku byl jednak ve větším počtu hostů, ale hlavně v tom, že Bobří mlýn v Mezihoří u Městečka Trnávky je podstatně blíž než Babí lom u Lipůvky. A tak se náš domov celkem přirozeně stal svatebním „meziskladem“, kde to ve finále vypadalo asi jako v anglických přístavech a skladištích v předvečer spojeneckého vylodění v Normandii 1944 – bedny, krabice, oděvy, boty, potraviny, pitivo, nářadí, stany, nafukovací člun s příslušenstvím, informační tabule, osvětlení, hudební nástroje… atd. atd., snad jen ty zbraně chyběly (i když nejspíš by se i nějaká ta airsoft-puška či vodní pistolka našla). Pro neznalého je až neuvěřitelné, jaké množství materiálu dnes představuje taková moderní svatba v přírodě. Naše generace to kdysi měla snadnější – úřad, restaurace, objednat jídlo a nějakou hudbu k tanci… a bylo skoro hotovo. Inu pokrok nezastavíš 🙂
Po náročném finiši (limituje-li zbývající čas k nule, roste úsilí k nekonečnu) je tu náhle Den D. Všechno a všichni už jsou na místech, čeká se na příchod nevěsty, dle tradice v doprovodu otce. Mých pár desítek vteřin slávy 🙂 Nezakopnout, nehrbit se, tvářit se důstojně, ale usmívat se, být oporou tělesnou i mentální… a to navzdory dojetí. Je to symbolické předání role ochránce jinému muži a nikdo z nás tří to v tu chvíli očividně nebere na lehkou váhu. Pamatujte si dlouho tuhle chvíli, držte při sobě, hodně štěstí a lásky, ať vás provází síla…
„Je starou tradicí, že na svatbě má proslov otec nevěsty. Nejsem žádný velký řečník a už vůbec ne politik, takže se nemusíte bát, že budu mluvit dlouho…„,
zbytek je jedna velká improvizace, navzdory taháku v kapse saka… uff, zvládl jsem to 🙂
Účelem toho článku není detailní popis celé svatby, to by bylo mnohostránkové dílo a stejně by tam nebylo všechno. Chtěl jsem si to jen tak pro sebe ještě jednou zrekapitulovat, abych došel ke známému zjištění, že kromě pěkného prostředí je to hlavně o lidech (kdo chce pomoci, pomáhá, kdo se chce bavit, baví se…) a že snad naším společným úsilím novomanželé šťastně prožili svůj velký den, na který budou do konce žití vzpomínat. Díky všem, kteří se o to přičinili, od nejbližší rodiny až po dobré kamarády, na které je spoleh’. A když už jsme u těch kamarádů, nelze nepřidat aspoň jednu úsměvnou vzpomínku. Když jsem chtěl jako poděkování za pomoc pozvat ženichovy „pražské ostrostřelce“ na štamprlku slivovičky, rozesmál mě jeden z nich během konverzace větou „Já su Pražák.“ Myslím, že ani nemusel dodávat, že pochází z Brna 🙂 Tak na všechny dobré kamarády, byť třeba mají tu smůlu, že zrovna bydlí v matičce stověžaté 🙂
A co by k tomu všemu dodala bodrá vypravěčka v Mrazíkovi? No přece: „Já tam byla (úsměv) – jedla, víno pila – nevěsta, jak z růže květ, ženich jakbysmet. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.“ 🙂
Jessie
PS. Pokud by snad někdo měl zájem o nějaké svatební know-how z pozice otce nevěsty, nechť se přihlásí co nejrychleji. Na rozdíl od jistého Antona Pavloviče jsem měl doma jen dvě sestry… a rychle zapomínám 🙂
… a oficiální video