České Švýcarsko 2026

Letní výprava Železného kruhu 2026 zavedla naši partu ve dnech 12. – 16. srpna 2026 do Českého Švýcarska.

Kdyby Boob komunikoval, byla by přípravná fáze už v podstatě rutina. Termín byl znám od jara s tím, že vzhledem ke vzdálenosti jsme vyráželi dokonce už ve středu odpoledne. Aladin přispěl hrubou ideou, s Kuldou a Milanem jsme to detailněji rozpracovali do jednotlivých dní, Milan objednal ubytování, pár mejlů okolo zásob a vybavení a mohlo by se jet. Jenže Boob tradičně nekomunikoval, takže mu jednu chvíli dokonce reálně hrozila exkomunikace (česky vyobcování :-). Počet mejlů povážlivě narůstal a vlastně téměř do odjezdu jsme nevěděli, jestli nás bude pět nebo šest. No nakonec to dopadlo a Boob naši již ustálenou partu Vlastík, Milan, Aladin, Kulda a Jessie tentokrát rozšířil. Že to pak měl řádně „na talíři“, či chcete-li dostával to „sežrat“, o tom netřeba pochybovat 🙂

středa 12. srpna 2026

Sraz ve dvě u našeho, v Linharticích jsme nabrali Aladina a pak již Milanovo expediční vozidlo vyrazilo na dlouhou pouť směrem severozápadním. Obligátní zastávka u pumpy (kávu platil, no nedal jinak, Boob) a rychle zase dál. Z dálky viditelným a hojně fotografovaným milníkem byl letos Bezděz. O půl sedmé jsme dorazili do kempu U Ferdinanda na břehu Kamenice kousek od Srbské Kamenice. Zabydleli jsme chatku č. 9 a pochválili pana Milana, že se mu při objednávce ubytování opět podařilo přidat u vzdálenosti chatka – nejbližší sociální zařízení opět pár metrů navíc (snad jen ten loňský kopec chyběl). Vzhledem ke stavu našich těl by ten trend už asi měl být spíše opačný, ale rekord je rekord, že. Nejvíce vyprahlí si zašli na jedno místní pivo Ferdinad. Napoprvé, a myslím, že naposled, nám chutnalo.

Bonusovou atrakcí prvního den se stalo částečné zatmění Slunce. Přímo z kempu toho o půl osmé večer už moc vidět nebylo, ale když jsme se vydrápali na nedalekou stráň, stálo to za to. Obzvlášť když jsme zkušeně byli vybaveni svářečským sklíčkem doporučeného ochranného faktoru 14. V rámci evropského „frojndšaftu“ jsme ho dokonce zapůjčili i přiševší holandské rodince, takže i modré políčko za dobrý skutek bychom si toho dne vybarvit mohli. Hlavně pro příští generace ještě dodávám, že pokus sledovat zatmění Slunce přes plnou láhev rumu, byť opravdu kvalitního, se neosvědčil a našim následovníkům ho rozhodně nedoporučujeme.

čtvrtek 13. srpna 2026

Pravda, vzhledem k nabytému programu jsme ráno nechtěli moc vyspávat, ale že nás Vlastíkův zapomenutý mobilní budík probudí už v pět, to v plánu nebylo 🙂

Jetřichovice – po červené přes vyhlídky – Malá Pravčická brána – V. Lípa – Dolský mlýn – kemp
Na první „chodící den“ jsme si celkem prozíravě naplánovali nejdelší „štreku“. Prvních pár kilometru jsme si ještě usnadnili autobusem, ale v 9:20 jsme již po svých vyráželi z Jetřichovic po svých na červený okruh přes vyhlídky směrem na Malou Pravčickou bránu. Hned na začátku jsme neopomněli malou zacházku ke zřícenině hradu Falkenštejn. Z hradu samotného toho sice moc nezbylo, ale ze skal, na kterých stál, jsou velmi pěkné vyhlídky. Prolezli jsme všechny žebříky a plošiny a zahájili sestup zpět na trasu. Nějakého dobráka (?) napadlo využit neznačenou cestu. Slibně vypadající stezka se po pár desítkách metru změnila v krkolomný přesun přes padlé kmeny, ostružiní a jiný porost. No zcela v duchu známého „je to sice dál, ale zato horší cesta“ 🙂

Pokračovali jsme po červené, nahoru dolu, nahoru dolu, Mariina vyhlídka, Vilemínina stěna, Rudolfův kámen… slunečný letní den, azurová obloha, krásné vyhlídky do krajiny. Docela dal zabrat následný delší úsek po Hřebenovce směrem k Malé Pravčické bráně, který částečně vede i po asfaltce. Čas utíkal, vedro sílilo a nožičky začaly být uťapkané. Zřejmě i proto se na závěrečný výstup už nevydali všichni. Na skalní hrad Šaunštejn se příkrým schodištěm tzv. Marcelinou uličkou (kluci určitě rádi vysvětlí) vydali Milan s Kuldou, samotné Malé Pravčické brány pak dosáhlo čtyřčlenné vrcholové družstvo. Osobně bych odpřisáhl, že posledních avizovaných 500 m od hradu k bráně je určitě podstatně víc, ale možná se to jen vzhledem k okolnostem tak jevilo. Nakonec jsme se zase všichni sešli u přístřešku pod Šaunštejnem, abychom společně s vidinou občerstvení vyrazili po žluté na jih do Vysoké Lípy.

Vysoká Lípa naštěstí nezklamala, restauraci U nás můžeme vřele doporučit. Výborný řezák a dobré jídlo výrazně pozvedly upadající morálku mužstva (o sympatické obsluze ani nemluvě). Někdy po páté hodině odpolední jsme byli schopni dalšího postupu po žluté a modré k Dolskému mlýnu. Závěrečný sestup kamenitou cestou-necestou do údolí Kamenice není zrovna „procházka po Něvském prospektu“, ale s tím jsme dopředu počítali a celé to provykládali o věcech zásadních, až filozofických :-). Dolský mlýn si zahrál v několika českých pohádkách, z nichž nejznámější je asi Pyšná princezna, kde ještě vypadá opravdu jako starý mlýn, v novějších pohádkách je pak už čím dál víc vybydlenější 🙂

U mlýna jsme se měli dle plánu rozhodnout, jestli zbývající kilometry do kempu zdoláme broděním Kamenicí nebo oklikou přes kopec. S ohledem na pokročilou hodinu, teplotu vody, bahnité břehy a únavu nakonec převážila suchá delší varianta. Kousku brodění jsme se ale přeci jen nakonec nevyhnuli. Do zadní části kempu, kam jsme došli, nevedla žádná lávka ani rozumný brod, takže přes říčku někdo v botách, někdo bos, ale každopádně vodou, blátem a kopřivami. Když jsme se vynořili z porostu na okraji kempu, dívali se na nás zde ubytovaní, hlavně cizinci, dost divně 🙂

Můj Stopař naměřil 17 km za 5,5 hodiny chůze při výškové profilu asi 1000 m nahoru i dolu. Vím, že to jiným vycházelo jinak (obvykle víc), dle mobilu a použité aplikace, ale není to celkem jedno? Stanovený plán jsme splnili a nějaké to večerní občerstvení si určitě zasloužili 🙂
A pokud jde o nocování – abych nezapomněl – chatka byla vybavena pěti postelemi a nás bylo šest. Aladin se tradičně obětavě nabídl, že s ohledem na svůj hlasitější spánek bude spát venku na verandičce. Bylo to od něj určitě hezké gesto, ale pokud jde o ty zvukové projevy, poněkud zbytečné. Další 2-3 unavení kumpáni ho bohatě nahradili 🙂

pátek 14. srpna 2026

(1/2) Mezná – Divoká soutěska a zpět

K Českému Švýcarsku neodmyslitelně patří soutěsky Kamenice spojené s plavbou na lodičkách (no spíše velkopramicích). Tradiční okruh, který vede z Hřenska přes Edmundovu soutěsku do Divoké soutěsky, je bohužel po velkém požáru v roce 2022 stále ještě neprůchozí, každá soutěska funguje v samostatném provozním režimu. Své vodní ambice jsme se rozhodli naplnit návštěvou Divoké soutěsky, která je dostupnější.

V pátek ráno nás Milanovo expediční vozidlo dopravilo do Mezní Louky, kde se na rozdíl od Mezné dalo zaparkovat. Do Mezné jsme se posunuli busem a po zelené sestoupili do kaňonu Kamenice. Divoká soutěska dělá čest svému jménu a za ranního sluce to byla opravdu pěkná přírodní podívaná. Na asi dvacetiminutové plavbě nám dělal gondoliéra docela dobrý „kousek“, tak jsme se nejen něco dozvěděli, ale se u toho i pobavili. Není to ideální kombinace?

(2/2) Pravčická brána – Mlýnská cesta – Mezní Louka

Jelikož Gabrielina stezka z Mezní Louky na Pravčickou bránu, kterou jsme při plánování samozřejmě nemohli vynechat, je také uzavřena, přiblížili jsme se k východišti Tři prameny místním busem. Ihned po jeho opuštění bylo jasné, že jsme u nejznámějšího místa Českého Švýcarska neb i když bylo stále ještě páteční dopoledne, turistů tu bylo jako těch pověstných much. Lidský had se klikatil vzhůru na hřeben k Pravčické bráně. Moc jsem to tu nepoznával, neboť požár opravdu místní krajinu změnil. Popel na zemi byl sice vidět už jen místy při pozorném pohledu, ale místo bývalého lesa byly všude jen cca 2-3metrové břízy, a tak se otevřely úplně nové výhledy na místní krajinu. Slunce pálilo, bylo horko a mírně řečeno přelidněno. Došli jsme až k restauraci Sokolí hnízdo, pořídili nezbytnou fotodokumentaci a otočili zpět. Na nádvoří a vyhlídkovou plošinu se nám nějak nechtělo a nebylo to o penězích za vstupné.

Po Mlýnské cestě jsme od Tří pramenů vyrazili směrem na Mezní Louku, zpět k autu. V půli cesty nám putování vyprahlou krajinou zpestřila zajímavá vyhlídka Fénix, kde jsme si dopřáli ještě jednou výhledy na hřeben s Pravčickou bránou, ale také chvíli odpočinku ve stínu pod přístřeškem (budiž zde sláva EU :-). Už notně uondaní jsme se konečně někdy ke třetí zjevili u nám již dobře známé restaurace U nás, kde jsme si, jak jinak, konečně dopřáli dobrého jídla a pití. Sice nás už jako včera neobsluhovala šenkýřka krásná, ale jsou chvíle, kdy člověk rád sleví z nároků. Vždyť s dobrým pivem je to podobné jako s tou čokoládou u vousatého vtipu o návštěvách Ježíše. Že neznáte? Tak si ho nechte od nějakého našince vyprávět, nebo si ho v textové podobě najděte v připojených fotkách.

Nastřádaná únava se po návratu do kempu promítla do příjemné siesty v leže, která s večerem přešla v posezení u pochutin. Konec konců zasloužili jsme si to, denní plán jsme opět splnili. Pokud jde o nás, noc byla klidnější. Bohužel o nových sousedkách od vedle se to říct nedalo.

sobota 15. srpna 2026

(1/4) okolí Srbské Kamenice

Sobota byla specifická tím, že v plánu byla návštěva hned několika lokalit. Po krátkém ranním automobilním přesunu do nedaleké Srbské Kamenice jsme putování začali příjemnou procházkou po zdejším turistickém okruhu východně od obce. I když to původně mělo být jen na vyplnění času před další štací, nakonec to byl docela fajn průzkum zdejších skal se studánkou, pěknou vyhlídkou směrem na Růžovský vrch, jeskyní Kriegsloch a lesním divadlem. Dle vyvěšeného programu se tu místní ochotníci opravdu činí a letní stánek mají opravdu důstojný. Inu zřejmě slušný oddíl 🙂 

(2/4) Jánská – podzemní továrna Rabštejn
Hlavním bodem programu byla v sobotu v 11 hodin návštěva podzemní továrny Rabštejn v Jánské. Za osm měsíců na přelomu let 1944/45 zde Němci rukama vězňů místního koncentračního tábora, ve snaze ukrýt válečnou zbrojní výrobu před spojeneckým bombardováním do podzemí, vybudovali systém cca 4,5 km tunelů. Velká část z nich je i vybetonovaná, připravená na osazení potřebným strojním vybavením. Dnes jsou součástí prohlídky tunelů i zajímavé expozice o zdejší lokalitě, historii, válečné výrobě i nezměrném utrpení lidí, kteří tuto i z dnešního pohledu náročnou stavbu dokázali v nelidských podmínkách téměř holýma rukama vytvořit. I proto jsme samozřejmě navštívili také nedaleký památník obětem fašismu. Je-li mladým potřeba vytvořit a starším připomenout základní životní hodnoty, je Rabštejn určitě vhodné místo.
Samostatná prezentace je v jednom z tunelů věnována i události z 26. ledna 1972, kdy se u Srbské Kamenice po výbuchu teroristy nastražené bomby zřítilo z výšky 10 km jugoslávské dopravní letadlo. Ze všech osob na palubě pád zázrakem přežila jen letuška Vesna Vulovič.

(3/4) Růžová – rozhledna Růženka
Autem jsme se přesunuli do obce Růžová. Zde byl v plánu asi dvoukilometrový výšlap na zdejší vyhlídkovou věž Růženka za pěkným výhledem do krajiny. Stavba je zajímavá i sama o sobě, neboť spíš než jako tradiční rozhledna vypadá jako hlubokomořský batyskaf. Výhled z kruhových oken je ale opravdu pěkný, včetně toho na Růžovský vrch, který už začínal být stejně „profláklý“ jako před pár lety náš oblíbený všudypřítomný kopec Klíč v okolí Cvikova. V Růžové jsme také konečně dali zasloužený dobrý oběd v restauraci U kostela. Naopak stánek se zmrzlinou nám zavřeli takřka před nosem, takže v tomto ohledu jsme ostrouhali. Vietnamský obchůdek ale samozřejmě otevřený byl, jak také jinak, že.
V původním plánu ještě byla rozhledna v nedalekém Janově, ale s ohledem na horko a pokročilou odpolední hodinu už jsme ji vzdali. Vždyť on by ten výhled nejspíš byl obdobný.

(4/4) po proudu Kamenice Ferdinandovou soutěskou a zpět

Už od čtvrtka pořád tak nějak „visel ve vzduchu“ ten původní Aladinův nápad na brodění Kamenice. Když jsme se v kempu oklepali z nejhorší únavy, vypravila se pětice nezmarů (Boob to vzdal) neznačenou pěšinou podél řeky do Ferdinandovy soutěsky. A trochy té další námahy jsme určitě nelitovali. Pověst, která slibovala romantickou krajinu jak z Rychlých šípů, nelhala. Říčka se klikatila mezi pískovcovými skalami, pralesem z popadaných stromů, nad tím vším modrá obloha. I na to brodění nakonec opravdu došlo, byť jen z jednoho břehu na druhý. I tak jsme se u toho pobavili a kdyby nás snad u toho viděl někdo cizí, bavil by se určitě ještě víc. Spíš než akční film to vypadalo… no jako když skupina seniorů rozvážně brodí Kamenici. Ostatně posuďte sami z Kuldova videa, případně připojených fotek. Až k Dolskému mlýnu jsme sice nedošli, ale i tak se nám tento podvečerní výpad moc líbil.

VIDEO

Poslední večer s Aladinovým „guláškem“, dojídáním a dopíjením zbývajících pochutin, plánováním zítřka a fanděním našim atletům na mistrovství světa. Kdo mohl, spal pak spánkem spravedlivých 🙂

neděle 16. srpna 2026

„Norům“ (a nejen jim) zas jednou vyšla předpověď a s nedělním ránem po dnech „tropů“ přišla studená fronta. Tedy ne že by to rázem bylo na kabát, ale přeci jenom teplota šla níž a nebe se zatáhlo mraky. A jelikož z nich mělo i sprchnout a návrat domů jsme si taky chtěli užít víc v klidu, lehce jsme pozměnili původní plán.

(1/2) Panská skála u Kamenického Šenova

Cesta domů vedla přes Kamenický Šenov, a to by byl hřích nestavit se u zdejší atrakce z největších, Panské skály alias Varhan. Určitě zajímavé a fotogenické místo, za půl hodiny jsme ho prolezli křížem krážem. Samozřejmě je tu opět ta spojitost s pohádkou Pyšná princezna, takže se vážně i nevážně dumalo, kde přesně se pohádková dvojice uprchlíků ukrývala a kde že po tom skalnatém hřebeni projela jízdní hlídka, která je hledala. Výsledek prozrazovat nebudu, zájemce odkáži na zhlédnutí filmu nebo „vygooglení“ příslušné fotky 🙂 Mimochodem, když už jsme u té pohádky, uhlířův domek jsme při čtvrtečním špacíru po České silnici na červené hřebenovce minuli jen o kousek.

(2/2) Borecké skály

Jak už jsem psal loni, k našim akcím skoro vždycky patří nějaké to „zcela zásadní“ téma. Snad proto, že jsme na cestě tam i zpět projížděli Českým rájem, vzpomínaly se historky a okolnosti související s naším prvním vandrem v roce 1980, který mířil právě sem. Když se pak nedělí zhoršilo počasí a původně plánované Klokočské skály u Turnova se nám zdály už přiliž časově náročné, padlo v rámci debaty rozhodnutí navštívit po 46 letech skály Borecké, kde jsme tenkrát v osmdesátém strávili jednu noc. Od plánu k činu není u nás daleko, obzvláště když jde o nějakou „vylomeninu“ 🙂
Něco před půl dvanáctou zastavujeme na parkovišti v Borku po Troskami s pěkným výhledem… ano, správně, na Trosky. Aladin s Milanem nás neomylně vedou do severní části skal, kde začíná hledání „oněch míst“. Že to tam po téměř půl století vypadá úplně jinak, je nabíledni. Návrší, na kterém jsme tenkrát spali, je zarostlé bujným porostem, v údolí s chatkami, tenkrát krásně přehledném, dnes roste vysoký les atd. atd., čas prostě nezastavíš. I tak, za Kuldova kroucení hlavou (jediný tu tenkrát nebyl), pobíháme po skalách a dohadujeme se, jestli je tohle to místo, kde jsme spali, tohle, jak seděl churavý Vlastík a hlavně kde je ta bájná průrva, do které nám spadlo kožené pouzdro od foťáku a Vlastík pro něj obětavě sešplhal po kmeni břízy. Nakonec nejpravděpodobnějšího kandidáta nalézáme a dochází k odvážné rekonstrukci popisované scény 🙂

Abych ale pro samou nostalgii neodbyl samotné Borecké skály – určitě je lze pro pěknou procházku např. při pobytu v Českém ráji doporučit, mrkněte na fotky, zejména při pohledu z údolí mají skalní útvary své kouzlo.

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Hořicích na poslední společný oběd a ve čtvrt na pět už nás Milan vykládal v MT. Letní tažení 2026 bylo za námi. Myslím si, že se povedlo po všech stránkách. Co bylo v plánu, jsme prošli, vždyť dle mých záznamů jsme dali celkem 42 km (a to kluci naměřili ještě víc). Počasí nám víc než přálo, s výjimkou neděle šňůra krásných horkých dnů. Parta tradičně dobrá (díky všem), i ten Boob se nakonec přidal a při závěrečném účtování jsme se nepobili. Snad jen, že jsme po loňsku ani letos na vsazený tiket Sportky, ani na stírací los nic nevyhráli, ale to bychom už toho štěstí chtěli asi moc.

A pokud jde o plány příští, zůstaly nám tam „viset“ ty Klokočské skály a když bychom k nim přidali pár dalších zajímavých míst, mohl by z toho vyjít Český ráj 2027. Uvidíme (co nám doma a zdraví dovolí). Úplně už ale vidím ten podnadpis nebo titulek k příští účastnické fotografii „trosky pod Troskami“ 🙂

Jessie

trasy na mapy.cz
jsou tentokrát přímo v textu článku