Železnokružníci přiložili ruce k dílu při stavbě nové jídelny na Kvíčalce brigádou 11. – 12. dubna 2025 na výkop 16 děr (ø30 x 60 cm) pro betonové základové patky.
Aladin, jako člen komise pro výstavbu nové jídelny, správně usoudil, že základy nové stavby by měl vykopat někdo odpovědný, spolehlivý, přesný, precizní atd. atd. …a přihlásil nás 🙂 Marná sláva, jaké základy, taková stavba, že. Sice se nás ze zdravotních a termínových důvodů nakonec dala dohromady jen polovina, ale i to na zamýšlené práce nakonec stačilo.
Pečlivě vybaveni nářadím a proviantem jsme vyrazili dvěma auty v pátek odpoledne na Kvíčalku v počtu čtyř pantátů (Vlastík, Jessie, Pavel, Aladin) a již tradičního „ošetřovatele seniorů“ Kuby. Na místě se ukázalo, že oproti původnímu předpokladu bude třeba začít s kopáním opravdu „od píky“, neb nás místo slíbených, technikou nahrubo předvrtaných děr přivítala jen rovná, vykolíkovaná pláň. Bylo tedy řečeno, že do večera zkusíme vykopat 2-3 díry, abychom si vytvořili potřebné „know- how“, které potom využijeme při hlavní práci v sobotu.
Nakonec se ukázalo, že při odpovídajícím nasazení to docela půjde. Neříkám že nějak lehce, vždyť kdo zná kvíčalovskou jílovitě-písčitou zeminu plnou kamenů a kořenů, dokáže si představit. S nezdolným odhodláním, dobrým nářadím a samozřejmě i s nějakým tím přátelským popichováním ale centimetry utěšeně přibývaly, až jsme do sedmi nakonec těch děr vykopali osm, tedy polovinu. A to každá díra musela ve finále projít Aladinovou výstupní kontrolou, včetně proměření zkušebním etalonem. Navíc jsme věrni starým dobrým zvykům (a jako preventivní ochranu proti případným zlým jazykům) automaticky přidávali pět centimetru hloubky navíc, a to někteří i bez protestů!
Večer už za tmy jsme poseděli venku u ohně, nechyběly nezbytné buřty a jiné pochutiny a samozřejmě nějaké to povídání. Žádný velký flám se ale nekonal, „na kutě“ jsme šli poměrně brzy, kus práce za sebou a další před sebou. O železnokružních nocích na chatě, myšleno spánku-nespánku, už toho bylo napsáno víc než dost. Obvyklé zvukové projevy nám tentokrát Vlastík nad ránem ozvláštnil neplánovaným „mobilním poplachem“.
Možná i proto jsme v sobotu ráno rádi vstali „zavčas“ a po vydatné snídani už po osmé hodině nastoupili opět do výkopů. Zřejmě díky tomu došlo k situaci, že když před devátou dorazil Boob a o něco později Maty, zůstávalo nehotového díla už pomálu (nějakou tu díru jsme ale kamarádům samozřejmě rádi nechali). Asi v jedenáct bylo všech požadovaných šestnáct děr hotovo, takže zbyl dostatek času na vynikající Pavlův gulášek a nějaké to poslední poklábosení. Do závěrečného úklidu už nám chodili účastníci „Vandru skrz Maló Hanó.
Zkušenost říká, že nejhorší je vždycky s něčím začít (a pak už to jde). Myslím, že my jsme odvedli dobrou práci a začali dobře. Teď už bude zase na dalších, jak s předaným „štafetovým kolíkem“ naloží. Pokud chceme, aby měli děti na letním táboře při jídle (a nejen při něm) střechu nad hlavou, bude třeba opravdu zabrat.
Jessie